Proč vidím auto jako moderní rakev?

11. srpna 2017 v 9:46 | Ji
Je to sice krátce co mám řidičák, ale názor na auta už mám jednoznačný.
Asi jako u všech můj osobní vztah k autům začal první hodinou autoškoly. Seznamovala jsem se s tím co všechno ta plechová krabice umí a jak se to ovládá. Byla to zábava. Instruktor mně chválil, ikdyž jsem měla na své začátky jiný názor. Zmáčknout pedál, pouštět pedál, zapnout světlo, jiné světlo. Auto pro mně byla nová, ohromná hračka. Instruktor byl vždycky vedle a pomáhal mi se se vším vypořádat. Začla jsem jezdit po vesnicích, po městě, na dálnici. Jela jsem úžasnou rychlostí a neměla jsem vůbec strach. Když jsem měla začít opravdu trochu fungovat: stíhat sledovat provoz, přemýšlet, ovládat auto, teprve jsem pocítila, že je toho na mně moc. Několikrát se stalo, že jsem si nevšimla nějaké "maličkosti", která by bývala mohla způsobit velké problémy. Naštěstí vedle mně vždy seděl náš užvaněný instruktor a vše bylo v pořádku.

Došla jsem až ke zkoušce a zjístila jaké je řídit ve stresu. Opravdu jsem cítila, že je ta situace nepříjemná, nebezpečná a že to nemám pod kontrolou tak, jak bych chtěla mít. Ikdyž jsem se nedopustila žádné chyby, nesedělo mi to, nechtěla jsem to auto řídit. Z této zkoušky jsem byla propuštěna domů kvůli drobné chybě. Bylo mi to docela líto, ale uznávala jsem komisařův verdikt. Druhá zkouška byla co se týče pravidel splněna, ale to auto mi vážně nenaslouchalo. Když jsem si šla na úřad pro řidičák, cítila jsem se jako král. Těšila jsem se, až si své dovednosti budu moci procvičit v našem autě. To mně velice rychle přešlo. Naše auto je úplně jiný typ auta, než fabka a taky na mně máti s jejím přítelem oba hleděli. Bylo to jako Velké oko, něco čemu neuteču, neschovám se. Každá drobná chyba byla zaznamenána a cítila jsem jak ve Fandovi roste napětí. Tam jsem šáhla blbě, kousek mi to ujelo, nebylo to tak hladké jak by si přál... Naše auto jsem řídila dvakrát a pak se zařekla, že nehodlám řídit pod neustálým tlakem. Že budu řídit až své auto, které se první v klidu naučím ovládat.
Mé rozhodnutí bylo upevněno smrtelnou nehodou naší spolužačky, stačilo pár vteřin a její život vyhasnul. Mohla být mezi námi, radovat se, plakat, odmaturovat, promovat a žít!

Uběhlo pár měsíců a přijde mi po ránu SMSka: stojíme v Otrokovicích, auto je na odpis. Jak má moje máma ráda, řečeno velmi stručně, takže jsem netušila o co vlastně šlo dokud jsem na dvoře nepotkala nabouraný šrot. Samozřejmě všichni víme, že nebezpečí na cestách je, ale ten den jsem si uvědomila, že bylo velké štěstí, že to schytalo jen auto. Pak přišlo zařizování-pojistka, sešrotování, mnoho povyku pro nic. Byla to jedna sekunda, jeden malý bouchanec a auto úplně v háji. tisícovky proletěly oknem a já ztratila jakoukoliv naději, že ho jednou podědím. Rodiče byli v pořádku, tak se šlo kupovat auto nové... Použily se peníze naspořené na koupelnu a tak se budeme asi ještě dlouho koupat v rezavé vaně :/ Ponaučení z této nehody: Auto není jenom svařený plech, je to obrovská hodnota. Auto je něco na co vyděláváme dlouhá léta, dřeme. Když už ho máme, přiroste vám k srdci a pak se nějaká žena nerozhlédne a nabourá vám čumák...

Později se stala další nepříjemná událost. Byla jsem se při večeru provětrat. Akira samozřejmě nemůže zůstat doma, byla celá natěšená, tak jsem ji vzala sebou. Mezi polemi jsem ji vypustila, ať se n atom vodítku obě nepřetahujeme. Celou cestu byla moc hodná. Taková idylka... Posloucháte G-Dragona, dáváte si do těla, pes vesele poklusává u vás, počasí je božské... Blížily jsme se k úseku, kde je dálnice (která mi otravuje život od doby co ji tam postavili) tak jsem se rozhodla Aki přivolat, aby ten úsek přešla u nohy. Zrovna v ten moment ucítila stopu a vzala čáru. Volání nefungovalo, to přecházelo až v křik. Jenže kdo má loveckého psa shibovského typu pochopí, že vše bylo marné. Utíkala jsem za ní. Na dálnici zrovna bylo pusto, prázdno. Až na jedno auto, které se blížilo k místu kam prchla Aki. Ozval se takový plastový náraz. Napadlo mně, že ten člověk srazil na zem jeden z plastových kuželý, jež tam byly nastavěvé. Z téhle představy mně vyvedl sténavý křik... Je těžké dál cokoliv psát. Těžko vám dokážu vybarvit jak jsem se cítila. Těžko si představíte co se se mnou v ten moment dělo. S očima, které se nikdy tak rychle nezalily slzama, jako ten den, jsem chytla Aki kutálející se po silnici a odnesla ji bokem. Byla tak ztuhlá, zkroucená, vyplašená, ale díky bohu v jednom kusu. Obhlédla jsem její stav. Hromádka nešťestí, ale nic na první pohled nevypadalo tak vážně. Možná zlomená nožka a ten čumák... Měla ho asymetrický jakoby byl celý zlomený a vybočený. Volala jsem matce, ať jedeme hned k doktorovi. Během čekání na rodiče se Aki začínala rozdýchávat. Její pohled ale vzbuzoval opravdové obavy. Nadávala jsem si proč jsem ji vůbec pouštěla z vodítka a věřte, že si to od té doby opravdu rozmýšlím ještě pečlivěji. Nadávala jsem si, že jsem za celé to snažení nedokázala Aki naučit, že auta bolí. Odjeli jsme na veterinu. Milá paní doktorka provedla všechna vyšetření. A co se zjístilo? Že psovi fakticky nic není. Ošetřili jsme odřeniny a objednali se na extrakci jednoho zlomeného zubu (kdo pochopí jak si pes dokáže zlomit řezák hned vedle špičáku?) Mnoho povyku pro nic a já se mohla chystat na brigádu, jelikož mé úspory byly značně nakousnuty. Štěstí je, že se nic vážného nestalo. Úleva kterou cítím pokaždé, když si vzpomenu na ten den díky tomu, že to dopadlo jak dopadlo se nedá vystupňovat. Děkuji za to "andělům", "bohu", vzduchu, vodě, celému světu děkuji, že naše společná hloupost nedopadla nijak tragičtěji. A že řidič si spokojeně pokračoval v cestě. Teď si představte, že by to milovník zvířat stočil do svodidel a i s celou rodinou nabourali nové auto. Jsou ale i horší varianty. Co bych dělala pak?

No a pak přišel teror ještě doma. Moje netitulovaná matka, která cpe do všeho nos, názory mění tak rychle jak se jí to hodí a nemá ráda nikoho než sebe, se samozřejmě musela začít vyjadřovat. Několik dní mně ještě bolelo u srdce z toho šoku. Podél cest jsem potkávala mrtvé ptáčky, kočky, ježky a bylo mi tak šíleně smutno. Jak může někdo srazit živého tvora? To auto ale jede rychle, je velké, trochu si poskočí a jede se dál. Nepochopím jak dokáží lidé být tolik odporní, hnusní, nechutní, nemám slov když vidím kočku střeva ven a leží tam jak hadr. Lidi jedou dál. Ani se neotočí. Ta kočka nemůže za to, že lidé jezdí autama. A když už se stane nehoda a něco srazím, hned zapnu výstražné, zastavím a jdu se podívat mnoha zvířátkům by se určitě dalo pomoct, nebo by aspoň neumíraly samy na špinavé cestě. Lidem pomoct musíte. Když zahyne člověk tak pláčete. V čem je baba nabouraná do protihlukové stěny smutnější, než kočka, kterou měl někdo rád a teď ji rozsápaly kola odporných bezcitných řidičů. Všichni si zasloužíme aspoň malinko důstojný konec, ať jsme smradlavý potkan, nebo člověk. Jednou v díře budeme všichni, vlastně jsme už teď všichni mrtví. Budete tam ležet i s tou ubohou kočkou, která zkončila sama, sražená na silnici. Nechci řídit auto, protože já osobně bych nesnesla nějakému tvorečku ublížit! A neříkám, že se to i s největší opatrností nemůže stát. Na kole snad nezajedu nic :D

Můj nejčerstvější zážitek je z cesty k babičce. Dojedeme s hafanem do Hulína, hurá jede Shark... Nastupojeme směrem Valašské Meziříčí. Tam na nás bude čekat další přípoj a honem do tolik milovaného Frenštátu. Ve vláčku krásně klimatizováno, sedneme si s Aki na obvyklé místo, ta se spokojeně uvelebuje... Pustím si hudbu, vytáhnu zápisník a pokračuji ve šprtění hiragany (ლಠ益ಠ)ლ) Cesta utíká až moc rychle. Každá zastávka mi připomíná spolužáky, kteří v těch vesnicích bydlí. Míjíme Bystřici. Vlak se trochu otřásl. Asi špatně přehozené výhybky, říkám si. Když vlak zastavuje a lidi vykukují z okna, chápu, že to tak nebylo. Sundávám sluchátka. "My jsme ho přejeli" styším jako první. A já si říkala, že se kolem toho okna něco rozprsklo, vždyť neprší... Pár dní zpět jsem zažívala smutné chvíle a teď zase. Seděla jsem ve vlaku a ani nechtěla vědět co se děje. Na místě byli okamžitě záchranáři, personál, nebylo v čem pomoct, tak jsem se snažila pomoct havně sobě od deprese. Po nějaké době jsme vyšli ven na náhradní dopravu. Stálo tam auto... zmáčklá plechovka, hasiči, záchranka, policajti. Bylo mi jasné, že to nebylo jen tak. Tohle se nedalo přežít. Dorazili jsme do Valmezu s ohromným zpožděním, ale to mně netrápilo, byly jiné starosti. Všichni čekali na své další přípoje. Zaslechla jsem jeden telefonát, když babička naprosto zkroušeným hlasem pofňukávala: "Byla tam mrtvola pod plachtou, no asi paní starší" a že tam nemusela ležet, kdyby se nechtěla přetlačovat s vlakem.

Další, naprosto malicherný, problém jsou i finance. Když si spočítám na kolik vyjde jen si to auto pořídit, ručení, pojištění, provoz, opravy, gumy... není ten vlak opravdu výhodnější? Hromadná doprava má mnoho dalších výhod. Ta co mně napadne vždy je její ohleduplnost k životnímu prostředí. Do jednoho vlaku se nacpe lidí opravdu mnoho. Nemusíte řídit, kocháte se přírodou, učíte se do školy, relaxujete po namáhavém pracovním dni. Taky tam potkáte spoustu lidí a hlavně těch známých.
Takhle napsané to vypadá jen jako nepovedený sled událostí, ale na duši mi to nechalo stopy a proto se necítím bezpečně ani v autě, ani za volantem, ani v blízkosti aut.
Buďte na sebe opatrní :)
Clare JiYeon ♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama