Srpen 2017

Noční výprava do Kroměříže

25. srpna 2017 v 12:16 | Ji |  Liberty adventures
Ten de jsem si libertu šla po dlouhé době vyzvednout od babičky, která mi ji dovezla do Hulína. Vzala jsem sebou i Aki, aby se prošla, takže samozřejmě jsme měli obrovské zpoždění díky jejímu citlivému nosíku, který musí vše prověřit. Už jsme se blížili k vlakovému nádraží a já se záludně smála. "To bude ještě den..." myslela jsem na naplánovanou akci. Setkání s očekávaným kolečkem bylo moc milé. Na košíku mi přibylo pár květin a konečně jsem měla zase kolo do kterého mi nebude nikdo kecat. A to se po tolika konfliktech doma opravdu hodilo.


Takže jsem si libertu vyzvedla, absolvovala jsem náročnou stezku po cestě zpět domů. Jelikož v košíku seděl batoh a pes se rozvaloval na mém předloktí. A že je to pěkně tlustá šibina. Taky se dívejte jak vypadá můj obličej po té námaze :D aneb utrápený úsměv do foťáku a ještě proti slunci. Aki se prostě nemohla usmát taky...


Ale nemůžu si na nic stěžovat. Akinka byla nejhodnější sportovec a hezky natahovala chody :)


A teď přišlo opravdové dobrodružství. Večer jsem se stavila u kamarádky a poseděli jsme u grilu :) Až jsme vyrazili k nám. Nachystali světýlka, čelovku, vesty a vyrazily na cestu.


Dali jsme se podél Moravy a vykládaly si kraviny. Noční příroda byla okouzlující. Řeka plynula tak klidně, až by jeden řekl, že se zastavila úplně. Až na to, že jsme na cestu svítili mizernou lampou z Kauflandu bylo vše poklidné a milé. Vzpoměla jsem si na novou hračku, kterou mi babička přidala na kolo. Takovou tu starou trumpetu. Tak jsem ze srandy zatroubila. Tož Evka se vám lekla, že málem poskočila :D Tak jsme si dali cíl v Kroměříži poděsit nějaké lidi mým novým klaksónem.
Blížily jsme se s každým šlápnutím do pedálu a v dálce se objevovalo nějaké zelené světlo. Už nám začínaly v hlavách pobíhat nebezpečné zucénaře. Nakonec to byli jen rybáři. Asi se dost divili co tam vyvádíme. Později jsme minuly zajímavý bruslařský pár, který se v téhle tmě vypravil s čelovkama prohnat kolečka.
Dorazily jsme na náměstí a v obležení romy si otevřely gumové medvídky. Na náměstí byl malý bufet a na radnici semtam promítali útržky z nějakého filmu (až později jsem se dozvěděla, že je to tam celé léto) Nepotkali jsme žádného adepta na vyděšení. Tak jsme se rozhodly zajet pro vodu. Naskočily jsme na kola a aspoň jsem si trochu zatroubila do vzduchu. Jakýsi cigán po nás začal hulákat a jak jsme se rozjely, zrovna mi opět vypadlo světlo. No ti z nás museli mít prdel jak jsem ho tam lovila po zemi.
Po zastávce u vody jsme se rozhodly zkontrolovat smartphony a šli jsme se přicucnout na wifi ke grilu. Tak jsme si vyslechly nějakého kolemjdoucího muže s depresí z prachových mikročástic. Pak nějaký příšerný falešný zpěv chlapa v balkónu a dost jsme se nasmály nad různými fotkami a příspěvky, které jsme objevily na sociálních sítích.



Nezbývalo, než to otočit zase zpět. Tak jsme se cestou pokusily poplašit ještě pár lidí, ale nikdo se nelekl tolik jako Evka. Rozhodly jsme se vzít to jinou cestou, přes les. No jen jsme vjely za první stom, už jsme začaly s poděšenýma kecama typu: Přesdstav si, že by tu na nás někdo vyskočil s nožem. To by jsme se mohly bránit jak by jsme chtěly, ale kdyby nás bodnul... Za každým listem se mohl skrývat úchyl a my si chystaly pěsti, aby jsme ho společně přepraly. Co se šustlo, to nás vystrašilo a já se hrozně těšila na výjezd z lesa. Ne abychom byly ven ale protože jsem samozřejmě rozbila lampu a na výjezdu je hodně poházených větví a nepořádku, takže jsem očekávala, že si nameleme pusy. Naštěstí jsme vyvázly ve zdraví a při cestě ještě nasbíraly trochu kukuřice, která už leží spokojeně zavařená ve sklepě. No a jak se nám spalo? Byla obrovská bouřka, že jsem nevěděla, jestli se mám bát že spadne chatka, nebo že spadne strom na chatku.
Byl to super děsivý zážitek a děkuji Evce za její pošahaný nápad.
Očekávejte další liberta dobrodružství, protože můj miláček právě prochází renovací :)) A řeknu vám, že tolik rezavých šroubků na jednom místě jsem už dlouho neviděla.

Naše malá modelka

11. srpna 2017 v 10:01 | Ji |  Šiblý deník
Krásný den si vyžaduje hezké fotky a na ty je Aki expert, tak tady jich pár máte :)








A moje nejoblíbenější :3
I'm addicted to Shiba-inu.

Proč vidím auto jako moderní rakev?

11. srpna 2017 v 9:46 | Ji
Je to sice krátce co mám řidičák, ale názor na auta už mám jednoznačný.
Asi jako u všech můj osobní vztah k autům začal první hodinou autoškoly. Seznamovala jsem se s tím co všechno ta plechová krabice umí a jak se to ovládá. Byla to zábava. Instruktor mně chválil, ikdyž jsem měla na své začátky jiný názor. Zmáčknout pedál, pouštět pedál, zapnout světlo, jiné světlo. Auto pro mně byla nová, ohromná hračka. Instruktor byl vždycky vedle a pomáhal mi se se vším vypořádat. Začla jsem jezdit po vesnicích, po městě, na dálnici. Jela jsem úžasnou rychlostí a neměla jsem vůbec strach. Když jsem měla začít opravdu trochu fungovat: stíhat sledovat provoz, přemýšlet, ovládat auto, teprve jsem pocítila, že je toho na mně moc. Několikrát se stalo, že jsem si nevšimla nějaké "maličkosti", která by bývala mohla způsobit velké problémy. Naštěstí vedle mně vždy seděl náš užvaněný instruktor a vše bylo v pořádku.

Došla jsem až ke zkoušce a zjístila jaké je řídit ve stresu. Opravdu jsem cítila, že je ta situace nepříjemná, nebezpečná a že to nemám pod kontrolou tak, jak bych chtěla mít. Ikdyž jsem se nedopustila žádné chyby, nesedělo mi to, nechtěla jsem to auto řídit. Z této zkoušky jsem byla propuštěna domů kvůli drobné chybě. Bylo mi to docela líto, ale uznávala jsem komisařův verdikt. Druhá zkouška byla co se týče pravidel splněna, ale to auto mi vážně nenaslouchalo. Když jsem si šla na úřad pro řidičák, cítila jsem se jako král. Těšila jsem se, až si své dovednosti budu moci procvičit v našem autě. To mně velice rychle přešlo. Naše auto je úplně jiný typ auta, než fabka a taky na mně máti s jejím přítelem oba hleděli. Bylo to jako Velké oko, něco čemu neuteču, neschovám se. Každá drobná chyba byla zaznamenána a cítila jsem jak ve Fandovi roste napětí. Tam jsem šáhla blbě, kousek mi to ujelo, nebylo to tak hladké jak by si přál... Naše auto jsem řídila dvakrát a pak se zařekla, že nehodlám řídit pod neustálým tlakem. Že budu řídit až své auto, které se první v klidu naučím ovládat.
Mé rozhodnutí bylo upevněno smrtelnou nehodou naší spolužačky, stačilo pár vteřin a její život vyhasnul. Mohla být mezi námi, radovat se, plakat, odmaturovat, promovat a žít!

Uběhlo pár měsíců a přijde mi po ránu SMSka: stojíme v Otrokovicích, auto je na odpis. Jak má moje máma ráda, řečeno velmi stručně, takže jsem netušila o co vlastně šlo dokud jsem na dvoře nepotkala nabouraný šrot. Samozřejmě všichni víme, že nebezpečí na cestách je, ale ten den jsem si uvědomila, že bylo velké štěstí, že to schytalo jen auto. Pak přišlo zařizování-pojistka, sešrotování, mnoho povyku pro nic. Byla to jedna sekunda, jeden malý bouchanec a auto úplně v háji. tisícovky proletěly oknem a já ztratila jakoukoliv naději, že ho jednou podědím. Rodiče byli v pořádku, tak se šlo kupovat auto nové... Použily se peníze naspořené na koupelnu a tak se budeme asi ještě dlouho koupat v rezavé vaně :/ Ponaučení z této nehody: Auto není jenom svařený plech, je to obrovská hodnota. Auto je něco na co vyděláváme dlouhá léta, dřeme. Když už ho máme, přiroste vám k srdci a pak se nějaká žena nerozhlédne a nabourá vám čumák...

Později se stala další nepříjemná událost. Byla jsem se při večeru provětrat. Akira samozřejmě nemůže zůstat doma, byla celá natěšená, tak jsem ji vzala sebou. Mezi polemi jsem ji vypustila, ať se n atom vodítku obě nepřetahujeme. Celou cestu byla moc hodná. Taková idylka... Posloucháte G-Dragona, dáváte si do těla, pes vesele poklusává u vás, počasí je božské... Blížily jsme se k úseku, kde je dálnice (která mi otravuje život od doby co ji tam postavili) tak jsem se rozhodla Aki přivolat, aby ten úsek přešla u nohy. Zrovna v ten moment ucítila stopu a vzala čáru. Volání nefungovalo, to přecházelo až v křik. Jenže kdo má loveckého psa shibovského typu pochopí, že vše bylo marné. Utíkala jsem za ní. Na dálnici zrovna bylo pusto, prázdno. Až na jedno auto, které se blížilo k místu kam prchla Aki. Ozval se takový plastový náraz. Napadlo mně, že ten člověk srazil na zem jeden z plastových kuželý, jež tam byly nastavěvé. Z téhle představy mně vyvedl sténavý křik... Je těžké dál cokoliv psát. Těžko vám dokážu vybarvit jak jsem se cítila. Těžko si představíte co se se mnou v ten moment dělo. S očima, které se nikdy tak rychle nezalily slzama, jako ten den, jsem chytla Aki kutálející se po silnici a odnesla ji bokem. Byla tak ztuhlá, zkroucená, vyplašená, ale díky bohu v jednom kusu. Obhlédla jsem její stav. Hromádka nešťestí, ale nic na první pohled nevypadalo tak vážně. Možná zlomená nožka a ten čumák... Měla ho asymetrický jakoby byl celý zlomený a vybočený. Volala jsem matce, ať jedeme hned k doktorovi. Během čekání na rodiče se Aki začínala rozdýchávat. Její pohled ale vzbuzoval opravdové obavy. Nadávala jsem si proč jsem ji vůbec pouštěla z vodítka a věřte, že si to od té doby opravdu rozmýšlím ještě pečlivěji. Nadávala jsem si, že jsem za celé to snažení nedokázala Aki naučit, že auta bolí. Odjeli jsme na veterinu. Milá paní doktorka provedla všechna vyšetření. A co se zjístilo? Že psovi fakticky nic není. Ošetřili jsme odřeniny a objednali se na extrakci jednoho zlomeného zubu (kdo pochopí jak si pes dokáže zlomit řezák hned vedle špičáku?) Mnoho povyku pro nic a já se mohla chystat na brigádu, jelikož mé úspory byly značně nakousnuty. Štěstí je, že se nic vážného nestalo. Úleva kterou cítím pokaždé, když si vzpomenu na ten den díky tomu, že to dopadlo jak dopadlo se nedá vystupňovat. Děkuji za to "andělům", "bohu", vzduchu, vodě, celému světu děkuji, že naše společná hloupost nedopadla nijak tragičtěji. A že řidič si spokojeně pokračoval v cestě. Teď si představte, že by to milovník zvířat stočil do svodidel a i s celou rodinou nabourali nové auto. Jsou ale i horší varianty. Co bych dělala pak?

No a pak přišel teror ještě doma. Moje netitulovaná matka, která cpe do všeho nos, názory mění tak rychle jak se jí to hodí a nemá ráda nikoho než sebe, se samozřejmě musela začít vyjadřovat. Několik dní mně ještě bolelo u srdce z toho šoku. Podél cest jsem potkávala mrtvé ptáčky, kočky, ježky a bylo mi tak šíleně smutno. Jak může někdo srazit živého tvora? To auto ale jede rychle, je velké, trochu si poskočí a jede se dál. Nepochopím jak dokáží lidé být tolik odporní, hnusní, nechutní, nemám slov když vidím kočku střeva ven a leží tam jak hadr. Lidi jedou dál. Ani se neotočí. Ta kočka nemůže za to, že lidé jezdí autama. A když už se stane nehoda a něco srazím, hned zapnu výstražné, zastavím a jdu se podívat mnoha zvířátkům by se určitě dalo pomoct, nebo by aspoň neumíraly samy na špinavé cestě. Lidem pomoct musíte. Když zahyne člověk tak pláčete. V čem je baba nabouraná do protihlukové stěny smutnější, než kočka, kterou měl někdo rád a teď ji rozsápaly kola odporných bezcitných řidičů. Všichni si zasloužíme aspoň malinko důstojný konec, ať jsme smradlavý potkan, nebo člověk. Jednou v díře budeme všichni, vlastně jsme už teď všichni mrtví. Budete tam ležet i s tou ubohou kočkou, která zkončila sama, sražená na silnici. Nechci řídit auto, protože já osobně bych nesnesla nějakému tvorečku ublížit! A neříkám, že se to i s největší opatrností nemůže stát. Na kole snad nezajedu nic :D

Můj nejčerstvější zážitek je z cesty k babičce. Dojedeme s hafanem do Hulína, hurá jede Shark... Nastupojeme směrem Valašské Meziříčí. Tam na nás bude čekat další přípoj a honem do tolik milovaného Frenštátu. Ve vláčku krásně klimatizováno, sedneme si s Aki na obvyklé místo, ta se spokojeně uvelebuje... Pustím si hudbu, vytáhnu zápisník a pokračuji ve šprtění hiragany (ლಠ益ಠ)ლ) Cesta utíká až moc rychle. Každá zastávka mi připomíná spolužáky, kteří v těch vesnicích bydlí. Míjíme Bystřici. Vlak se trochu otřásl. Asi špatně přehozené výhybky, říkám si. Když vlak zastavuje a lidi vykukují z okna, chápu, že to tak nebylo. Sundávám sluchátka. "My jsme ho přejeli" styším jako první. A já si říkala, že se kolem toho okna něco rozprsklo, vždyť neprší... Pár dní zpět jsem zažívala smutné chvíle a teď zase. Seděla jsem ve vlaku a ani nechtěla vědět co se děje. Na místě byli okamžitě záchranáři, personál, nebylo v čem pomoct, tak jsem se snažila pomoct havně sobě od deprese. Po nějaké době jsme vyšli ven na náhradní dopravu. Stálo tam auto... zmáčklá plechovka, hasiči, záchranka, policajti. Bylo mi jasné, že to nebylo jen tak. Tohle se nedalo přežít. Dorazili jsme do Valmezu s ohromným zpožděním, ale to mně netrápilo, byly jiné starosti. Všichni čekali na své další přípoje. Zaslechla jsem jeden telefonát, když babička naprosto zkroušeným hlasem pofňukávala: "Byla tam mrtvola pod plachtou, no asi paní starší" a že tam nemusela ležet, kdyby se nechtěla přetlačovat s vlakem.

Další, naprosto malicherný, problém jsou i finance. Když si spočítám na kolik vyjde jen si to auto pořídit, ručení, pojištění, provoz, opravy, gumy... není ten vlak opravdu výhodnější? Hromadná doprava má mnoho dalších výhod. Ta co mně napadne vždy je její ohleduplnost k životnímu prostředí. Do jednoho vlaku se nacpe lidí opravdu mnoho. Nemusíte řídit, kocháte se přírodou, učíte se do školy, relaxujete po namáhavém pracovním dni. Taky tam potkáte spoustu lidí a hlavně těch známých.
Takhle napsané to vypadá jen jako nepovedený sled událostí, ale na duši mi to nechalo stopy a proto se necítím bezpečně ani v autě, ani za volantem, ani v blízkosti aut.
Buďte na sebe opatrní :)
Clare JiYeon ♥

Liberty Adventures

9. srpna 2017 v 16:43 | Ji |  Liberty adventures
Je mezi námi již několik desítek let. Její kola se proháněla po mnoha městech celé Evropy. Vozila na zádech různé lidi. Zažila pády i vzestupy. Pamatuje si mně jako malé škvrně a přitom nezestárla ani o den. To je Liberta, dnes titulována jako kolo pro seniory. Lidé se často ohlížejí, jestli stále drží po hromadě. Pravděpodobně model liberty o kterém promlouvám patří k těm nejstarším kolům, která jsou ještě na zemském povrchu mimo muzea. Jezdila na něm ještě moje prababička. A přesto s ní můžeme zažít mnoho zábavy. Těšte se na spoustu zážitků!


Jak jsem málem snědla paničku

8. srpna 2017 v 14:57 | Akira |  Šiblý deník
Čágo lidi!
Včera jsem měla vážně podrážděnou náladu. Znají to všechny baby. Ta chemie si s naším tělem hraje a někdy nás nutí dělat věci, které jinak nezkoušíme. Zrovna jsem se začala hárat a to je furt nějaké uklízení. Prostě jsem byla nabroušená a doufala, že na procházce aspoň trochu vydechnu. Představte si, že jsem vyšla ze dveří a tam stála nějaká chlupatá příšera! Tak se na mně šklebila. Tak jsem si říkala, že asi neví komu stojí za vraty. Ta určitě potřebuje lekci! Na mně se šklebit nebude! Což o to, že je větší než já? Já jsem bojovník! Vrhly jsme se na sebe a vzteky si škubaly srst. Přece to nevzdám, taková namyšlená fena co se šklebí na paní domu si zaslouží výprask. Kousala jsem dál a dál. Dokud mně něco nezačlo odtahovat. Půda mi mizela pod nohama a já byla jako sekačka. Úplně ve varu. Něco mně chňaplo ze spodu a vytáhlo nahorů. No já vám byla tak rozčílená, že jsem do toho začala zuřivě hryzat. Ozvalo se jen "Jauuuu" a já si uvědomila co dělám. Kousla jsem Ji do ruky. Ale to nic neměnilo na mém vzteku. Krev ve mně vařila a tak jsem se škubala a škubala. Panička mně ale nechtěla pustit dodělat dílo, tak jsem se musela zklidnit, protože ve vzduchu toho moc nephryžu. Nakonec jsem se cítila opravdu provinile, jelikož jsem paničce udělala díru do ruky a bude tam mít velkou modřinu, ale ona to chápala, že jsem byla ve vzteku, tak mi to ani neoplatila. Chichi to jsem té prašivé bestii ale namlátila!
Perte se dokud se ten druhý nevzdá ;)