Můj život na kouzelné škole

9. července 2017 v 9:58 | Ji
Ahojky, dnes se vám svěřím s vlastním příběhem.
Vždy jsem Tauferovu střední odbornou školu velmi milovala. A obrovsky si vážím toho, že jsem tam mohla strávit nádherná léta. Tento článek píšu čistě z osobního pohledu a vím, že všeobecný pohled je trochu odlišný.
Když jsme se přistěhovali do malé vesničky,kde teď bydlím, chodila jsem do 8. třídy. Už tehdy jsem zaslechla, že v Kroměříži, pár kilometrů odsud, je veterinární škola. A víc jsem vědět nepotřebovala. V deváté třídě jsem byla tak pevně rozhodnutá jít na veterinu, že mně ani nezajímalo, kdy jsou dny otevřených dveří. Mamka s touto školou nechtěla souhlasit, ale byl to můj život, moje volba a tak jsem se na její názor neohlížela. Na základce jsem se nijak nesnažila a přesto jsem mezi děckama obvykle vynikala. Vysvědčení jsem měla druhé nejlepší a to jsem ani neotevřela sešit, pokud jsem ho vůbec měla. Příprava na příjmací zkoušky pro mně neměla smysl, protože jsem byla zvyklá, že jsem ta chytrá. Až si říkám, že to byl možná zázrak jak jsem se na TSOŠV dostala a v poměrně slušném pořadí.

Než jsme byli vyplivnuti ze základní školy, podstoupili jsme seznamovák na veterině, kde jsme si mimo jiné mohli vyzkoušet naše vědomosti v oblastech, které budeme dále potřebovat. Dozvěděla jsem se, že vlastně nevím skoro nic. Poznám pár vzorků krmiv, ale to je asi vše. To mně hrozně motivovalo. Představila jsem si, že všemu tomu budu rozumět, že budu znát kosti, plemena zvířat, nemoci, budu vědět jak funguje tělo, co zvířata i lidé potřebují. Byla jsem v té době plaché stvoření a tak jsem byla ráda, že mám moc milé spolužáky. Všichni měli úžasná zvířata, rádi povídali o svých koníčcích, zájmech. Jako jednu z prvních kamarádek jsem potkala holku z mého rodného kraje. Bylo mi s ní moc fajn, protože měla pro Beskydy a okolí stejnou slabost jako já. Našla jsem si kamarádku se kterou jsem si povídala o anime, krásně kreslí a tak jsem obdivovala její výtvory. Při procházce Kroměříží jsem ani nevěřila tomu, že je to vše skutečné.


Za třídní jsme dostali paní doktorku Alexovou. Ta nám obětavě pomáhala při prvních "krůčcích" na naší cestě. Už od začátku nám všichni říkali, že se stane naší "mámou" a já se opravdu těšila na naše společné hodiny. Celé prázdniny jsem se psychicky chystala na náročné studium. Po pár zářijových týdnech jsem zjístila, že jsem od školy čekala mnohem "vyšší nároky". A tak jsem si užívala pohodového prváku. Většina děcek si sice stěžovala na učení, ale já byla do studia tak zapálená, že mi stačilo poslouchat v hodinách. Moc mně to zajímalo a měla jsem radost z každé nové informace. Všichni učitelé, kteří nás učili byli féroví a slušní. Prošla jsem třemi základkami, ale jednání učitelů na tauferce se nedalo srovnat. V hodinách bývala opravdová zábava a vždy zbyl prostor pro diskuzi. Nikdo se nad nás nepovyšoval a naopak nás učitelé chválili a podporovali. V prváku jsme se ještě moc navzájem neznali a tak jsme byli trochu němé tváře. Perfektním spojovacím prvkem bylo pasování. Chvíli nám říkali "bažanti" a takový bažat, ten se musí náležitě nakrmit. Čtvrťáci nám proto přichystali hostinu o naprosto tajné receptuře. No kdybysme ji znali, stejně by nám na nic nebyla, protože šlo o naprosto příšerný pokrm odpudivé chuti. Náš "výkrm" byl cíl ke kterému jsme se museli dopracovat skrz různé divoké úkoly. No že jsem to já, tak jsem dostala takový úkol, který pobavil celé publikum. Zadání znělo: předveďte páření koček. No mně málem omylo. A to ještě se spolužákem :D Perfektní věc na seznámení jsou taky cvičení. Kdy se pracuje v laboratořích. Nejen, že jde o praktickou výuku, ale třída je rozdělená na třetiny a musíme si s úkoly pomáhat. A práce lidi sbližuje.

Tahle fotka mi připomíná, když se řeklo dáte tam pár krystalků, tak jsem vzala malou lžičku a těch pár tam nasypala. No chemikářka se zhrozila co jsem to provedla, jelikož pár krystalků prý znamená 3-4 a ne celá lžička. Kdybychom takovéto množství sublimovaného hypermanganu vypustili do ovzduší laboratoře, patrně by jsme se minimálně hezky podusili. No uznejte, že to za zkoušku nestálo :D

Druhák už byl úplně jiný. Věděli jsme co máme dělat, když se řeklo, že v úterý bude cvičení. Věděli jsme kam máme jít, když je praxe v Čápce. A hlavně jsme věděli za kým se rádi po dvou měsících vracíme. Posedali jsme si do lavic se svými kamarády a začali se vytvářet různě propletená pouta. Ochudili nás o dějepis, fyziku a podobné pro nás nezajímavé předměty. Místo toho přišly ty odborné a mezi nimi největší výzva-mikrobiologie a parazitologie. Učili jsme se zajímavé názvy a vymýšleli vtipy, kterým rozumíme jen my. Semtam jsem přišla domů s ohromujícími zážitky a nemohla u oběda zastavit povídání o pitvách. Na konci druháku přišla skvělá praxe. Pro otužilce chmelová brigáda. Starší ročníky si naříkaly jak je na tom chmelu strašně a že tam nemáme jezdit, ale vidina peněz, pro některé prvních poctivě vydělaných, byla silnější, než jejich bludy. Když jsme nasedali do autobusu, který nás do Polep vezl, byla jsem skutečně přesvědčená, že jedeme jen někam kousek za Přerov :D Pravda byla ta, že nás po čtyřech hodinách vysypali někde za Prahou. Celý týden jsme se obaleni zelenými šlahouny potili v řádcích. Ubytovna byla prvotřídní kobka, dírami ve zdech bylo vidět až ven. Všichni jsme pilně pracovali ve jménu piva a večer se jím taky řádně osvěžili. Zjístili jsme na co jsou várnice a jak se vyvarovat salmonelóze v krabičkách od jídla. Za svítání nástup. Za ztmívání ústup. Dlouhé dny, které jsem strávila jak jinak, než k-popově a to jsem naštěstí ještě používala sluchátka. Při cestě zpět domů jsem spočítala, že jsem za poslední týden strávila asi 100 hodin nepřetržitým poslechem korejské hudby (byl to krásný týden :'D).


Než se nám vyléčily puchýře po trhání chmelu, přišly prázdniny. A pak zase do lavic. Konečně jsme se nemuseli mačkat v malé třídě na staré budově, ale byli jsme přestěhováni do jiné. Třeťák byl nejnáročnější ročník, ale zároveň ten nejhezčí. Začali jsme se seznamovat s opravdovým světem dospělých. Autoškola, ta byla středem dění. Všichni chtěli točit volantem u vlastního vozu a tak jsme se různě handrkovali kdo bude mít jízdy první. Tahle starost mně nějak obešla. Já si vesele jezdila traktorem a brzdila provoz v celé Kroměříži. Na řízení auta jsem si ještě musela trochu počkat, jelikož jsem takové malé pískle, které má 18 až o prázdninách. Někteří učitelé už nás měli prokouknuté a atmosféra byla teprve opravdu rodinná. Všichni jsme si užívali "flákání" a v létě jsme si povídali na lavičkách o různých zkušenostech. Byli jsme už skoro-odborníci na péči o různou havěť a já si uvědomovala, že je fajn rozumět věcem, které dělám. Opravdu jsem cítila, že s těmi lidmi chci zůstat na pořád. Určitě byli ve třídě různé rozbroje, ale já se snažím držet druhé dohody a nebrat si nic osobně*. Konec třeťáku musel být opět speciální. Přes velké obtíže se mi podařilo uloupit místečko na Výletu do Zielone Gory v Polsku. Tyto dva nádherné týdny u koní, lidí, v přírodě, by vydaly na samotný sáhodlouhý článek. Co je jisté je to, že za tak perfektní výlet jsem vděčná právě jak celé Tauferce, tak jednotlivcům, ketří se na jeho uskutečnění podíleli nejvíce.

Jurand, koníček na kterého nezapomenu. Jízda s ním byla opravdová pohádka. Připadala jsem si jako Popelka, když si vesele cválkala zasněženým lesem.

Čtvrťák byl napumpovaný až na doraz. Nezapomenutelné zážitky i noci strávené nad knížkami. Stále opakující se vzorec: "Už jste začali?" "Ne" "Tak to už asi ani nemá smysl začínat" nás chvíli začal i nudit. Pro většinu bylo na učení brzy a jakožto velicí dospěláci jsme se raději věnovali mnoha jiným zábavám. Organizovali jsme pasování prváků a já to vzala jako příležitost zkusit co moje tělo vydrží. Původně to nebylo ani v úmyslu, ale jak hladinka alkoholu stoupala, cítila jsem potřebu dělat šílené věci. Pít páté přes deváté a na to rum z krýglu od piva pro mně už na vždy zůstane in memoriam, protože to, co jsem si tam vytrpěla už nechci nikdy zažít. Byla to ale úžasná neplánovaná, necílená zkouška přátelství a ti kdo ještě zústali ten večer na nohou a pomáhali mi nejen k východu z klubu, ale také až do východu slunce, jsou opravdu ti nejlepší a nejdůležitější lidé v mém životě. Děkuji tímto ještě jednou Verči, Romči a všem těm, jejihž tváře už si ani nevybavuji, že mi pomohli prozkoumat věci, které se zkouší jen jednou. Takhle semtam dopadají večírky na veterině :)
Pomalu jsem se v duchu loučila se všemi kantory. Každému jsem nesmírně vděčná. Všichni si zaslouží obdiv a mohla bych jmenovat od A do Z všechny, kterým chci poděkovat. Všichni společně jsme se učili různým dovednostem navzájem a kdyby neexistovaly lavice, ani učebnice, to nejdůležitější do života by jsme se naučili i bez nich.
Od příjmaček na TSOŠV jsem se naučila, že nechávat věci náhodě většinou v mém podání dopadne dobře, ale není to správné. Navíc jsem podvědomě tušila, že co se naučím už mi zůstane. A taky jsem chtěla zažít moment kdy si vytáhnu otázku a s naprostým klidem jsem bez přípravy schopná mluvit souvislý text.
Odešla jsem jako Král, ale málo kdo viděl, že jako poražený Král. Slavnostním předáním vysvědčení se do mého srdce zabodla dýka. taková se kterou jde žít, ale už ji nikdo nevyndá. Nezáleží mi na papíru. Kdyby shořel, dá se vystavit nový. Kdybych ho neměla, mohla bych žít i bez něj, ale veterina mi dala věci bez kterých bych žít ani nechtěla.

Tak to jsmde my, maličtí lidičkové, jejihž tváře by vám stejně nic neříkali, ale pro nás je každý jednotlivec důležitý.

*Nemyslím tím, že když nastane problém, vzpomenu si na knížku a lámu své vědomí :D Spíš jsem si za život vybudovala takový postoj k lidem.
Na závěr už pochybuji, že se někdo vůbec prokousal tímto článkem. Je odpudivě dlouhý a možná i dost zmatený. Popsat čtyři roky nabité úžasnou energií a zážitky je těžší, než jsem si myslela. Přeji všem, ať si ve škole najdou něco, co je bude bavit, naplňovat a ať do školy nevstávají otrávení. Studium si jde i užít.
Mějte hezké prázdninky :3
JiYeon
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama