Borůvková Aki

23. července 2017 v 21:37 | Ji |  Šiblý deník
22.07.2017
jsem už ráno cítila průšvih. Panička byla probuzena ostrým roztažením rolet a na stole v kuchyni měla nachystanou spoustu hloupostí. Jakési tkaničky, igelity, krabičky. No řekněte mi na co jim to je? Rozhodla jsem se raději hrát mrtvého brouka. Zalezla jsem pod gauč a ze všech sil se snažila vpít se do koberce. Bohužel se mi ale chtělo na záchod a tak jsem neochotně vstala také. Aby si ale nemysleli, že je mi fajn a chci jít na výlet, pajdala jsem na nožku (au, au!) haha, to si budou myslet, že jsem nemocný chudáček a dají mi božský klid. Přesně jak jsem předpokládala. Panička se na mně tvářila smutně a ochmatávala mi tlapku. Poznala jsem, že dnes bude náš výlet opravdu dlouhý. No ať mně bolí co chce, tady sama nebudu. Změnila jsem názor a naopak začala prosit, ať mně vezmou sebou.


Panička ze mě byla úplně zmatená. Tak jsem se rozhodla ji přestat trápit svou nohou a letěla jsem ze schodů po svých. Tak jsem myslela, že jí udělám radost a ona na mně volá ať stojím. O co jí sakra jde? Vzala mně do náruče, tak jsem se nebránila, protože to já si užívám, když o mně pečují.
Sedli jsme si na zastávku. Fuj autobus, kdo to vymyslel? Psi tam vůbec nemají rádi. Musejí mít na puse ten otravný košík. Ale to já nosit nebudu. Já vám ukážu jak všechny trápíte. Já jsem snědla bolest všech těch pejsků, kteří nosí náhubky a teď vám ji předvedu. Jen se dívejte. Panička na mně zase házela ty smutné pohledy. Tajně mi sundala náhubek z čenichu a to bylo super! Takhle se to dělá! Teď jsem měla náhubek kolem krku a to byla super cestovní image. Koukejte :)


Jen se otevřely dveře autobusu, vyběhla jsem ven, ale vodítko mi bylo krátké. Příroda, to já miluju. Jen jsem ucítila lesní vánek už se mi podpalovalo pod zadkem. Pojďme, Pojďme, koho bolí nohy teď?



Ušli jsme už kus cesty a stále jsem byla uvázaná. Ikdyž mně lákaly všechny zvuky kolem. Začala jsem pobíhat ze strany na stranu. Krev ve mně proudila nadzvukovou rychlostí. Jsme v lese! Zvířátka, ptáčci, myšičky, už jdu pro vás. Na kmeni jednoho stromu jsme našli ceduli. Panička tam něco přečetla a chvíli jsme se rozmýšleli kudy jít. Nakonec jsem vybrala tu správnou cestu já a už mně pustili z vodítka. Panička mi vždycky říká: "Ale budeš hodná" přesto, že ví, že hodná nebudu. Hihi. Ale protože jsme byli už trochu uchození, šla jsem hezky v klidu. Po několika kilometrech jsme došli do jehličnatého lesa a tam už jsem se rozjela. Běhala jsem okolo a šmejdila mezi stromy. Na vrchol jsem došla jako první a ty dvě dvounohé nechala se potit někde na cestě. Na vrcholku jsem si sedla a sledovala mráčky jak plynou. Dlouho jsem tam nepobyla, než došla Ji, aby mně chytla.



"Ty příšerko. Jsi tu první, jo?" smála se na mně, jelikož viděla, že hezky sedím a užívám si výhled. Připla mně na vodítko a nabídla mi vodu. Nechtěla jsdem pít, protože mi je v lese fajn. Tak jsme se nasvačili a šli o kus dál. Tam panička i její babička vytáhly ty kyblíky a začaly se hrabat v takových malých křáčcích s modrýma kuličkama. Myslela jsem, že na mně zapomněli a tak se zkusila vytratit. No už už mně volali, prý ať se vrátím. "Pojď sem, musíš si odpočinout." přivázala mně panička kousek vedle ní v chládku. Chvíli jsem šmejdila ještě po okolí, ale nechala jsem se ukecat a lehla jsem si do trávy. Těm dvěma trčely jen zadky z křoví a já si užívala stínku.



Panička nasbírala plno těch modrých kuliček a myslela, že je chci ochutnat. No co se zbláznila? Každý ví, že modrá barva je jedovatá. Maso má být přece červené. Když tak dlouho sbíraly, pomalu jsme došly po malý palouček, kde mně zase vypustili. Byla jsem hodná a prováděla výzkum lučních kobylek. Konečně přišla řada na mou svačinku, seděli jsme na rozbité lavičce a panička mi chystala oběd, Nemohla jsem vydržet jak se mi sbíhaly sliny na křupavé granulky. Až jsem si misku shodila na zem. No toto. Já mám hlad! Rychle mi to posbírejte!


Nechtělo se mi čekat na ty dvě než nasbírají plný batoh a tak jsem paničku vytáhla na procházku k Radhošťské kapli. Byl to hezký chladný den. Než začalo pršet a všechny chlupy mi zmokly. Panička se pod tím igelitem ale taky moc neschovala.


Přeháňka byla rychle pryč a sbíralo se dál. Jenže já už jsem nemohla pomoct. Já už necítila své uběhané tělíčko a tak jsem si našla hebké místečko, kde jsem složila záď. A pomalu jsem usínala...



Spánek na čerstvém vzduchu je fakt něco. A tak mně prý mají nejraději, když spinkám. To jsem si odpočala, že jsem mohla začít zase divočit.
Ale mojí paničce zrovna došla baterka na telefonu a tak nemohla mé další legendární zážitky dokumentovat. Kažadopádně jsem si užila mnoho bžundy. Panička mně ponosila na rukou, protože jsem ji to naučila. Vždycky se zastavím a nechci jít dál, tak pozná, že mně bolí nožky a já se pak velevítězně nesu na rukou. I ty děti co chodily kolem říkaly, že jsem "princezna", poznali mou pravou tvář. Takhle jsem ušetřila síly a z kopce to šlo zase po mých.


Byl to hezký výlet. Ale zítra mně bude určitě všechno bolet.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama