Tauferova střední odborná škola veterinární

8. června 2017 v 21:11 | Ji |  Life stories
Ahojky. V Neděli jsem návštěvou přenádherného kroměřížského zámku uzavřela nejkrásnější kapitolu mého mládí. Převzala jsem si maturitní vysvědčení a rozloučila se s naší milovanou veterinou. Chtěla bych vám proto přiblížit život na veterině z mého pohledu a případně budu potěšena, když někoho z vás rovnou motivuji ke studiu na této kouzelné škole.

Nejprve představení naší školičky:
Koperníkova 1429, 767 01 Kroměříž
Veřejná střední odborná škola, zřizovatel Zlínský kraj
poskytuje 4leté denní studium v oboru veterinářství
škola má vlastní iternát, jídelnu
při škole funguje kosmetický salón pro psy i středisko hiporehabilitace
škola pořádá mnoho odborných kurzů/seminářů
oficiální veb: vetkm.cz

Pro koho je studium určené?
Pro všechny absolventy ZŠ, kteří jsou zvědaví, rádi se učí, milují zvířata, chtějí vědět jak funguje život a mají jasné cíle.

Jaké je uplatnění po škole?
Uprímně-dostává mně tahle otázka. Všichni to chtějí vědět a nikdo na to nedokáže odpovědět. Jde jen o to jak se uplatnit chcete. Každopádně >90% absolventů TSOŠV se hlásí a je přijato na vysoké školy ať už veterina, zemědělství, nebo cokoliv jiného (třeba Korejština pro hospodářskou praxi ;)) Myslím, že mentální úroveň žáků na kroměřížské veterině je dostatečně vysoká na to, aby si poradili se vším co si umanou. Pokud jde o práci-cokoliv v zemědělské výrobě (ošetřovatelé, stájníci, dojičky) není to sice zlatý důl, ale rozhodně lepší dělat "podřadnou práci" u zvířat, než "podřadnou práci" u pásu. Běžně nabírají na místa zootechniků, laborantů/tek, veterinárních techniků (jatka). A pro ty, kteří neseženou práci v oboru je tady stále Kaufland, kde jistě ocení chytrou hlavu do týmu.

Co se na škole vyučuje?
Předměty, které se zde učí se dají rozdělit do dvou kategorií. Všeobecné a odborné. U těch všeobecných se jedná o životně nutné předměty jako je český jazyk, cizí jazyk (převážně AJ), matematika, ekonomika, právo, biologie, chemie, filozofií nabité společenské vědy a některé další předměty. U odborných předmětů se hned v prváku seznámíte s anatomií a fyziologií, latinou, nechybí ani praxe-statky, exkurze, útulek Čápka, chmel, masna... V druháku přicházejí mnohem zajímavější předměty např. Mikrobiologie a parazitologie, patologie, chov exotických zvířat, chov hospodářských zvířat, moje oblíbená hygiena a technologie potravin. Do třeťáků se zde nalívá chirurgie, biochemie, nemoci zvířat, farmakologie, laboratorní techniky. Ve třetím ročníku žáci také podstupují krušné chvíle v autoškole. No a čtvrťácký top tvoří výživa a dietetika zvířat, asanace a reprodukce zvířat-okouzlující předmět, který zúčtuje předešlou snahu.
Kromě klasických praxí máme během týdne jeden den cvičení, což je vlastně praktická výuka odborných předmětů. Ve cvičení jsme rozděleni na skupinky po 10 a provádíme různá vyšetření, pokusy, ukazujeme si nástroje, pomůcky a postupy při práci. Například zde vyšetřujeme krev, provádíme zkoušky potravin (mléko, maso, vejce), učíme se základy šití...
Pro ty největší nadšence se vždy naskytuje příležitost kurzů zaměřených hlavně na fyzioterapii, hiporehabilitaci, kosmetiku zvířat, inseminační kurz, myslivecký kroužek čtvrťáci mají možnost chodit na semináře. Mnoho užitečného můžete získat i na zahraničních pobytech. Já osobně jsem byla v Polsku a na tuto dokonalou praxi nikdy nezapomenu.
Je toho mnoho co se na Tauferovce naučíte a to nejen z úst kantorů, ale hlavně od spolužáků. Naučit se pomoct, poradit druhému a pracovat v týmu to je cenná zkušenost.

Gympl vs. Veterina?
Mnozí zastávají názor, že gymnázium je nejlepší příprava na vysokou veterinu. Já rozhodně musím oponovat. Pravda je, že gympláci jsou chodící bifle, na příjmací zkoušky se připravují mnoho měsíců, ne-li let, zatímco studentíci veteriny válí sudy na Barbořině. A tímto pádem mají rozhodně větší šanci uspět při příjmacím řízení, než průměrný student SOŠ. Jsou to ale dost často stále neotrkaní mládenci, kteří prd ví o čem asi veterina je. Je velká pravděpodobnost, že si brzy nabijí nos. Za čtyři roky strávené mezi veterináři mnozí z našeho ročníku zhodnotili, že dále veterinu dělat nechtějí. Z původních 32 dětí se na vysokou veterinu nakonec hlásí 4 lidé. Tito vytrvalci ví kde je jejich místo a jsou skálopevně rozhodnutí si jej obhájit. Takoví se z pitvy, jatek, hnoje nesesypou, protože dávno ví, že veterina není čistá prácička a určitě nebudou lakovat kravičkám nehtíčky. Navíc odborně připravení studenti po přijetí na vysokou mají pevný základ pod nohama a nemusí propadat panice, protože mnohé již znají. Pokud člověk ví jistě, že chce být MVDr., tak bude MVDr. a to i ze střední školy. Místo mnoha let protrápených u učebnic dějepisu a fyziky se může věnovat nemocem zvířat, chovu a užitečným předmětům.

Co je třeba vědět pro příjmací zkoušky?
Veterina je přes všechny nelehkosti velmi oblíbená škola. Proto je třeba počítat s poměrně náročnýma příjmačkama. Nevěšejte hlavu. Stačí se bděle připravovat v rámci výuky na ZŠ. Když si budete vědomi laťky, která je někde vysoko nad vaší hlavou, budete schopni využít svůj potenciál naplno.

Zvířata
Že jsme ti "zvěrolékaři", tak máme taky své mazlíčky. Asi všichni toužíme po tom sdílet svůj život s chlupatými i méně osrstěnými tvory. Proto jsou ve škole zřízena terária, kde můžeme přes týden umístit své drobné hlodavce i plazy. Na víkendy si děcka zvířátka obvykle odváží. Není vyjímkou, že se zvířátko nečekaně vynoří v půli vyučovací hodiny zpod lavice (ale to pššt :D). Celková tolerance ke zvířatům je na naší škole pochopitelně vysoká. Kromě potanů, králíků a jiných drobků chováme ve škole i větší exempláře- ovce, kozy. krávy, koně kolem kterých se točí hipokroužek a bylo-li libo pomazlit slepici, není problém.

Akce
Student je od pondělí do pátku, mnohdy i o víkendu těžce pracovně vytížen. Je fyziologické, že si chce semtam odpočinout, pobavit se. Proto studenti organizují několik akcí v průběh roku. Jako pravidelné bečky, posezení na Barbořině, nebo mnohem větší akce. Nejdůležitější a nezapomenutelné je rozhodně pasování prváků kdy prváci plní různé vtipné úkoly. Hlavním cílem pasování je seznámit se s nováčky a začlenit je mezi starší ročníky. O párty není nouze ať jsou velikonoce, vánoce. Čtvrťáci mají stuškovací večírek, maturitní včírek. Nějaká zábava se vždy najde.
Domov mládeže pořádá také mnoho spoortovních i kulturních akcí.

Kroměříž
Asi netřeba přibližovat. Je to město, které stojí za to projít tam a zpět každý den. Prošla jsem Kroměříž více než tisíckrát (opravdu) ale pokaždé hrdě procházím nádherné ulice.
Když je zrovna jarní počasí, člověk ocení trochu energie po dlouhé zimě. Jen tak se rozvalit v podzámecké zahradě a dýchat chladný vzdruch, to je to co potřebuje každý milovník přírody.
Nejednou jsem si ráno přivstala, abych šla brouzdat uličkami, či pozorovat zvířítka v zahradě.

Jedna rodina
Veterina je tak jedinečná, protože nikdy nekončí. Ať je vám 20, nebo 70 vždy jste absolventem této úžasné školy. Je běžné, že si absolventi pomáhají-najít práci, při svých zájmech, koníčcích, poradí si pomůžou. To kouzlo, které nás všechny spojuje jsou určitě zvířata. Protože ta člověka nikdy nenudí. Když jsem měla pochybnosti, problém, otázku, vždy bylo na koho se obrátit a to taky vždy bude, protože lidi z mé třídy jsou odborníci na psy, na koně, na zvířata!
Tak třeba si jednou zazpíváme "POD BARBOŘINOU SETKAL JSEM SE S VETERINOU" spolu.

Dobrou noc přeje JiYeon :))
Zítra dáme pokračování.
Objeví-li se v komentářích jakýkoliv dotaz, tak aktualizuji článek a doplním odpověď na tento dotaz.
 

Měsíc plný překvapení

23. května 2017 v 8:52 | Ji |  Life stories
Ahoj, po dlouhé době se opět ozývám.
Bohužel jsem měla poslední dobou opravdu oheň pod kotlem a tak nebyl čas se usadil na židli za klávesnici. Co že se dělo?
Konec čtvrťáku a s tím spojené trable. Státní maturita, školní maturita, praktická maturita. Včerejším dnem jsem za touto kapitolou udělala tlustou čáru. Odmaturovala jsem až velmi úspěšně a v duchu se teď začínám loučit s milovanou TSOŠ veterinární. Nějak se nedokážu vyrovnat s tím, že tyto nádherné 4 roky končí. Vetrina není jen škola je to život, rodina a obrovský kus mého srdce zůstává sedět ve třídě 4.A.
Nicméně mám zase dostatek času na zábavnější věci. Takže se mi v hlavě honí ďábelské plány co s ním. V první řadě mně čeká úklid pokoje >.< Nejhorší pocit mít nepořádek v pokoji a ještě k tomu nedobrovolně.
Tento měsíc není spojen jen se strastiplnými povinnostmi. Dokázala jsem si ho zpestřit hromadou zážitků a náhod. Největší z nich byl můj první Animefest. Prvotní pochybnosti se vypařily hned při pátečním příjezdu a od začátku do konce to byl perfektní víkend. Asi je málo akcí, kde si dokážu najít kamarády v random skupince lidí, koukat v úžasu na všechny stánky, hry a budu se opakovat: Nejvíce mně dostal pohled na brněnské výstaviště jak žije v noci! Zúčastnila jsem se několika akcí v brně, ale bylo to přijít a odejít... Animefest je naprosto výjmečný.
Těším se na vás příští rok :)
A já se jdu pustit do práce. Brzy jsem zpět ;)
Pěkný den, JiYeon.

Boruto coming!?

5. dubna 2017 v 15:55 | Ji |  Anime
23.3.2017 se stala událost, která v historii navždy zůstane velkým bodem.
Ať si říká kdo chce co chce a ať to dopadlo jak chtělo.
Naruto byl přítelem mnoha z nás, dnes již dospělých lidí. Kdysi dávno by si málokdo myslel, že bude toho ušmudlaného troubu opravdu obdivovat. Ukázal světu, že mít velké sny není bláznovství a tak my-děti zasažené jeho příběhem díky němu sníme svůj svět.
Děkuji za neuvěřitelně krásné roky mého života strávené s ohnivou vůlí v srdci.

A co Boruto? Já osobně se těším. Budu poctivý divák, který nevynechá jediný díl, protože teď vím že Naruto mi dal mnohé už jako puberťák a neurvalý fracek. Uvidíme, jak si povede v roli manžela, otce a hlavně našeho sedmého Hokage. Vždyť bábi Tsunade, Sarutobi, Minato taky nebyli hlavními postavami příběhu a tvořili naši velkou konožskou rodinu. Nedokážu se navždy rozloučit se všemi a taky proto u Boruta zůstanu. Samotný Boruto vypadá na první pohled šíleně nesympaticky-takový rozmazlený smrad, totálné overpowered, chvíle tréninku a hází rasengany (Nemoh si vymyslet něco lepšího?). Je jen otázkou co z něj vyroste. Naruto nikdy nebyl o hlavní postavě. Příběh přece tvoří všicni společně a to že je Boruto nepodařená verze svého otce-tak ruku na srdce: kolik z vás má stejné móresy jako vaši rodiče? A jste jimi? Ne.
Jedna postava, která není podle představ všech kolem přece nepokazí celý příběh.

První díl Boruta mám úspěšně za sebou. Nemůžu než se spokojeně usmívat. Nechci říkat, ať si to pustíte, ani vám to doporučovat. Každý z toho může mít jiný pocit. Já jsem naprosto nadšená, veselá, plná energie a očekávání. Nenechte si zkazit zážitek předsudky a zkuste se mrknout. Já koukala na gogoanime.io s anglickýma titulkama.

 


Work out addicted

26. března 2017 v 10:55 |  Life stories
Nějak moc jsem procvičovala hlasivky a tak mně v pátek skolil nějaký plicní bacil. Že si taky vždycky všichni nasedají na mně a to ani nekouřím -.- Nejsem rozhodně žádná máčka. Když je mi zle, tak už to něco znamená.

Tak jsem se v pátek večer přesouvala v pokoji ze strany na stranu. Od akvárka k oknu a v dlani svírala moje krásné žluté švihadlo. Proč to nezahodím a nejdu si lehnout. Teploměr do pusy, hrnek čaje s citrónem, medík na energii, jako vzorný pacient? Já nemůžu. Nejde to. Brzo to bude rok co jsem ani jeden den nevynechala mé večerní cvičení (Upřímně: asi desetkrát se stalo, že jsem se na to z extrémně vážných důvodů vybodla. Samozřejmě jsem pak ostatní dny doháněla). Nejednou jsem se setkala s obrovskou nechutí a nedostatkem energie. Ale kdo zná Rock Leeho (a vůbec celého Naruta), pochopí proč jsem vždy vstala z podlahy a pokračovala dál.

Utekl měsíc a já se cítila skvěle. Jsem hrdina, celý měsíc jsem to vydržela! Vždyť je to hračka. Tak jsem si začala přidávat skoky-každý měsíc stovku. No u hranice 1000 už jsem cítila, že na každodenní cvičení to není. Kýžený výsledek, který si přeje každá holka se rozhodně v masovém měřítku nedostavil. (Trochu pevnější lýtka jsem měla, to jo) Ale co se dostavilo: když jsem potřebovala přidat do kroku, popoběhnout, cítila jsem se lehká jako vlaštovka z papíru. Moje kondice byla jakoby najednou naprosto nepřekonatelná. Běžela jsem nocí a prozpěvovala si. Nádhera, vyletěla bych až do nebe. Ta euforie, už nejsem nic. Teď chápu, že člověk dokáže cokoliv. Člověk je tak nádherný tvor. Běžím ulicí jako dovádějící hříbě. Je to vůbec možné?

Ta radost mně motivovala víc než shozená kila. Komu jde o číslo na váze, nebo metru. Jestli se tak super můžu cítit každý den, udělám pro to cokoliv. Hele Ji tvoje břicho není vůbec špatné, ale bude lepší. Tady vzadu na stehnech-chceš tam svaly. Svaly jsou super. Už nebudeš ta co jenom kouká na youtube na videa lidí, kteří dělají dechbecoucí kousky. Můžeš taky!

Stačilo vytrvat a i ty míry jsou trochu hezčejší, přestože jsem se svým vzhledem měla jen mentální problémy. Ty taky šly pryč. Když můžou být štíhlé holky, které leží doma a cpou se burgrama, tak já jsem lepší. Uteču jim, vyskočím na strom a ony budou plakat v trávě. Já jsem si to vybojovala. Se cvičením a veselou náladou přichází i láska. Milujete sebe, všechny kolem. Každý den je veselejší, když se podíváte na svou dlaň a vidíte tu dřinu. Jste na sebe pyšní. Všichni jsou jako vy. Jen na to ještě nepřišli. Staří Toltékové se zdravili frází "Jsi mé druhé já" ty slova vám dávají smysl, když se naučíte ctít sebe.

Ne vždy máte dobrý den. Znají to všechny holky, nálada je jako loterie. A stane se že se trefíte na to nejhorší políčko. Je vám zle, kolem vás lítají blesky a prší vám z očí slzy. Netušíte čím se máte utěšit a tak poslušně berete do rukou své cvičební pomůcky. Stačí párkrát přeskočit tu letící šňůru a vy cítíte něco podivného. Smutek ze kterého se jiní léčí třeba celý den je slabší a slabší. Jak se hýbete vpřed, uhlodáváte z něj a jeho místo zabírá spokojenost. Jsou to ty hormony o kterých všichni mluví? A koho to vůbec zajímá? Hlavní je, že se najednou cítíte skvěle. Na tvářích máte ještě slané cestičky, ale přesto se usmíváte.

No a tak jsem se dostala sem: kdy nedokážu dát svému tělu pokoj ani v nemoci, neustále přidávám cviky a zvyšuji nároky. A každý nový cvik mi přináší další potěšení. Teď dokážu věci, které jsem nikdy nezvládla a tady cesta nekončí. Vždy můžete být ještě lepší.

Doopravdy nejsem taková najivka, že bych milovala každého, kdo se na mně usměje. Každý člověk ale má být milován. Na každé je něco obdivuhodného a pak taky... Existují i zlí lidé, ale my nedokážeme posoudit, jak by jsme se cítili na jeho místě. Nevíme čím si druhý prošel.
Příliš optimistický článek? Možná proto, že mi tady tak krásně svítí sluníčko a těším se na procházku s mojí démonickou liškou.
Jenom mi to připomělo moment, kdy jsem po projití 6ti obchodů málem vzdala hledání švihadla. Vážně projít celou Kroměříž asi není dost na to koupit švihadlo. Naštěstí jsem dítě obdarované trpělivostí a tak jsem si svého žlutého bleska našla. A pokaždé když nemám energii, vzpomenu si jak složité bylo ho získat. Tak to teď nevzdám!

Vegani?

20. března 2017 v 14:00 | Ji |  Life stories
Vegan
Poslední dobou stále populárnější slovo. Ikdyž historie moderního veganství, pojatého jako vědomé dodržování jídelníčku, sahá mnohem dále, neustále roste počet veganů a tohle slovo už se nepotkává s takovým údivem jako dříve. Kdysi mně jeden článek na blogu trochu vyvedl z míry. Chtěla bych k tomuto bohatému tématu přispět také.
Veganka nejsem a rozhodně nic takového neplánuji. Vegetariánka možná ikdyž holé vegetariánství je taky nesmysl. Představte si vegetariána jak ráno pije tu sklenici mléka...uuum. Milka si běhá někde v Alpách po kamení a vesele si bučí. Ale když kráva nedojí, tak co s ní-na jatka-kdyby nikdo nejedl maso, tak co s ní?
Lvi, krokodýli, tyranosauři-všichni žerou maso, proč ne my?
Protože jsme všežravci? Dříve ženy sbíraly plody a taky žili. Dobrá v tom případě je ale pravda, že pes je všežravec taky. Za ty roky, co papal zbytky, co mu člověk hodil se přizpůsobil. Proč psovi nedáte rýži s mrkví?
Je to jen trend... řekla bych. Zdravá výživa s tím nemá co dělat.
Většina trhlých puberťaček nejí živočišné produkty kvůli těm clupáčkům, roztomilým telátkům, růžovoučkým selákům. Lidi žijou jako za zdí. Většina z nás viděla mrtvolku jenom na obrázku a tak se hrozíme smrti. Jako by jsme si mysleli, že když nezabijeme, budeme žít věčně. Jakoby pokoj ve kterém sedím a píši byl pro tu černou kosatou babu nedostupný. Tady jsem já a ty tam zůstaň. Když nevyjdu ven, tak neumřu. Když se nebudu dívat, tak nezabiješ.
Ale ona zabije ;)

Na internetu jsem se dočetla mnoho vtipných informací. Nejvíc mně zarazila tato:
"zabíráním stále větších ploch na pastvu a tím například kácení pralesů atd. Také bývá podporováno jako boj proti globálnímu oteplování, kvůli přemnožení dobytka, který je jedním z pravděpodobných faktorů (zvláště vzhledem k emisím metanu)"
Větší plochy na pastvu? No... Nevím jak vy, ale já jsem snad v životě nejedla maso z pastevního chovu :D Mělo by to smysl spíš kdyby zmínili ornou půdu využitou pro pěstování krmiv, ale to je už v dnešní době tak vymakané, že se spotřebuje kompletně vše co je vypěstováno. Představa, že by nežily dojnice... Kdo z vás by měl chuť na voňavou kukuřučnou siláž? No fuj...
A přemnožení dobytka. Dělají si srandu? Jen v Americe před příchodem bělochů byla bizoní stáda o 50-70 miliónech kusů. Dnes tento majestátný tur, zásluhou přivandrovalých Američanů, čítá jen kolem 300.000 kusů. Jen tak mimochodem, drazí Indiáni byli natolik geniální, že z bizona využili do posledního kousku vše. Nic nepřišlo na zmar. Z rohů si třeba dělali naběračky, lžíce, nebo hrnek. Z oháňky košťata, nebo sváteční oděv.

Pár veganů znám. A není na nich vůbec nic zajímavého. Zdají se jako normální lidé. Dokud neodpadnou z nějaké nemoci, nebo se jim prostě neudělá zle. Věčně nemocný člověk přece nemůže normálně fungovat, jak může cvičit, sportovat, chodit ven, když ho jen ofoukne a jde si pro antibiotika? Čistě rozumově jíst jen rostlinnou potravu není ideální. Ano, někteří si jídelníček dokážou pohlídat tak aby do sebe dostali vše potřebné. Ale upřímně, koho baví pořád něco kontrolovat a psát si co jste snědli? Prostě jdete do sámošky a čapnete na co máte náladu. Přece jen všichni někam spěcháme a chceme mít trochu pohody. Nemyslím si, že většina veganů je jiná.

Dle mého názoru má smysl vybírat si takové suroviny, které budou pocháztet od "šťastných zvířat"-chránit pohodu a lidský přístup. Dbát na to, aby chovatel poskytoval zvířatům individuální péči a velkochovům se vyhnout. Jsou farmy, kde každé zvíře má své jméno, svou tvář, svou povahu i nároky na život a tam bych se vůbec nestyděla zajít pro hověží steak. Tak jako lidé i zvířata vždy umírala, byla jezena a tak to bude dál. Je ale úkol každého z nás nebýt tupoun a taky se zamyslet co to mám v pusince :)
Co myslíte? Je něco co by vás donutilo stát se veganem?

Punjabi Song

2. března 2017 v 22:30 | Ji |  Music
Takže z historie punjabi songs... Ne! Dějepis nemám ráda...
Ale jak to začlo vám stejně musím říct. Jendoho krásného dne jsem si na internetu našla kamaráda :D (divný kamarád)
Říkal si Raju a na profilové fotce měl vážně hezkého cosplaye Sasukeho (moc hezkého)
Hezky se s ním povídalo. Byl přátelský a vřelý... (až moc)
Dozvěděla jsem se od něj hrozně zajímavých věcí... (Radši bych umřela hloupá)
Třeba, že je z Ammanu v Jordánsku. A že bude Jordánský stát mým nejoblíbenějším místem světa (než spadnu zase zpátky na zem)
Nebo jeho krásné jméno... Manmohan (víc radši neprozradím XD)


Naše přátelství rostlo i přes to, že jeho kultura je řekněme trochu odlišná od naší.
Až jsem jednou na jeho profilu narazila na nějaká hudební videa. Asi jsem si ze startu říkala, že to budu poslouchat jen kvůli němu...
Bohužel zvuk žbluňkajících blbostí a opilecké muziky je dost nakažlivý. Tak vznikla asi půlroční závislost na Indické hudbě :D A nestyděla jsem se s tím chodit po ulici :D Ono i když si to poslechnu teď po tolika letech mi to nepříjde tak zlé... Má to GRÁDY. A upřímně název mojí nejoblíbenější písničky úplně sedí k její šílené povaze.
Takže si prosím ztlumte repráčky a vyžeňte všechny z místnosti, mohli by se polekat a označit vás za nějakého pomateného radikála.

Alfaaz - Drink and Drive




Další, kterou jsme se ségrou celkem poslouchaly byla jedna s názvem:

Alfaaz - Justin Bieber

Upřímně, nevím, jestli má někoho popichovat... Pandžábsky neumím ikdyž i to mi hrozilo...:D

Alfaaz a Honey Singh - Rikshaw :D

Už tady skoro brečíme smíchy.



Teď se vážně skryjte do protiatomových krytů, kdyby na vás někdo mylně útočil jako na vyznavače islámu (ne v Indii není islám, ale když ono to zní tak...) :DD

Alfaaz a Honey Singh - YAAR BATHERE

něco jako "Táhněte do p*dele" v podání indické sebranky :D


Neodpustím si jednu hezkou písničku.

Imran Khan - Aja we mahiya

jen pro zajímavost je to Pákistánec a super člověk.



Pokud jste to ještě nevzdali, tak gratuluji, protože na konec se hodí něco, co je už trošinku víc po chuti normálním lidem... Vážně? Mi tahle písnička příjde hezká :D

Alfaaz a Honey Singh - Haye Mera DIL



ANO, tento styl hudby nesedne každému, ale možná pokud jste se přinutili, tak nebudete moct Drink and Drive vyhnat z hlavy. Jedná se o naprosto neznámou hudbu, nejen u nás, ale v samotné Indii jsou některé kousky utajené. Ne, už vážně nejsem tak zažraná jako dřív :D Tak až mně potkáte na ulici, prosím nelepte mi náleky s nápisem "terorista" na záda. Teroru už jsem si užila díky těmhle kravinám dost, hlavně matka se mi nemohla přestat smát :D Asi se jí ani nedivím. Ale zase vím, že lidé jsou všude stejní. Ať je to Korea, USA, ČR, nebo Indie.



Zatím Sayonara drazí čtenáři a těště se na další vylomeniny.

Barvičky :)

2. března 2017 v 22:07 | Ji
Ahoj,
bloudila jsem po blocích a našla jsem naprosto super článek.
Hlavním účelem je vyzkoušet si jak dobře vnímáte barvy. Na konci testu vám vyleze bodové hodnocení ve stupnici 0-100. Já měla 99, schválně, kolik dáte vy? :D


Shiba-inu

24. února 2017 v 6:32 |  Animals

Moje šibinka, moje květinka.

Dlouhou dobu mám na paměti tento článek. Jelikož jsem si před rokem pořídila štěně ne úplně běžného plemene.
Shiba, veselý, hravý, osobitý mazlíček. Inteligentní plemeno, které přemýšlí více, než koná. Neúplatný japonec, malá Akita. Všechny ohrané charakteristiky zní krásně.


Ze všech informací které se povídají je nejpodstatnější ta že Shiby nejsou v žádném případě určeny do rukou nezkušených majitelů. Někde se dočtete že děti ve věku 13ti let jsou dostatečně uvědomělé aby se s pejskem domluvily. Za mně: okolo třinácti let jsem se starala o štěně. Pravda, naučila jsem ho mnoho povelů. Bohužel knížkovým způsobem. Ani jedinkrát jsem nepřemýšlela jak se pejsek jménem Bugy cítil. Byl tak hodný, že pracoval za každé nálady. To od lišek neočekávejte. Nedokážete-li se nad výcvikem zamyslet a vzdělávat i sami sebe, nejen psa. Zkuste jiné plemeno. Shiba která nedostane porozumění a partnerský přístup se brzy změní na příšernou obludu, která zterorizuje váš život. Nebo na chudáka na konci provázku.


Já říkám, že není takový problém mít Shibu jako prvního psa. O to více pozornosti pejskovi ale budete muset věnovat! Je to na každém aby zvážil kam jeho síly sahají.
Když si pořizujete štěně tohoto plemene. Měli by jste být připraveni se vypořádat s čímkoliv. Hoďte stranou myšlenky jako "to zvládnu sám, vždyť Flek taky poslouchal". Malá chyba může bez správné nápravy způsobit velké potíže. Najděte si cvičak kde mají vlídný a individuální přístup. Vyhněte se místům kde vám budou něco diktovat. S Shibou mluvíte, necvičíte. Zaměřte se na pozitivní metodu výcviku zvířat. Já osobně obdivuji pana Františka Šustu a taky jeho učení - "Trénink je rozhovor", nejen že vám může pomoci s vaším štěnětem, ale funguje i na lidi a všechny ostatní zvířátka. Cvičák neberte jen jako místo kde do psa nabušíte mnoho povelů. Je to perfektní příležitosti jak socializovat štěně a předejít možným potížím s nevraživostí vůči ostatním psům, ke které můžou některé šibinky mít sklon.
Když se nedaří, nevěšejte hlavu. A neviňte psa, může být smutný, mít horečku a nebo typicky šibovské: třeba je na vás dneska naštvaný za to včerejší koupání.
(nepočítaje skutečnost, že se čtyřnožec vyválel v něčem aromatickém a chce jít do postele)



Nejvíce se zaměřte na přivolávací cviky a různé hry které prohlubují vaši spolupráci. Když si pes neumí lehnout, není to takový problém jako když nedokáže na povel přiběhnout. Já jsem v tomto kroku pochybila v prvních dnech našeho soužití s Aki a dodnes jsme následky zcela neodstranili. Věřte že udržet nervy na uzdě když si z vás vaše štěně dělá srandu je pekelně náročné. Někomu se může zdát, že by úměrný výbuch vzteku mohl být na místě, u Shiby ne! (a vůbec se psy to jde vždy bez boje) Možná budete před známými za blázna, ale trpělivostí a milým přístupem uděláte víc, než důslednými tresty. Držím vám palce aby jste ani ve varu nikdy nevztáhli ruku na své štěně. Byť by si to patrně zasloužilo. Běžte se raději vyboxovat k nejbližšímu stromu.



Pozitivní metodou jste pejska nučili mnohé...
Připravte se na pubertu :D My jsme ji doma moc nezaznamenali, jelikož Aki chápala základní principy našeho dialogu. Ale okousané židle máme taky. Když vám pejsek dospěje, jeho vnímání se trochu znění. Dokáže vám věnovat více pozornosti, bude se o vás bát, dokáže odhadnout kdy je vhodné raději poslechnout. Bude mít konečně nějaký vnitřní kohoutek jimž bude moci ovládat své emoce. Uvítejte však i přetvářky. V životě jsem neviděla psa který by nechtěl spát s páníčkem, ale zároveň by celý den netrpělivě čekal na jeho příchod. Který samozřejmě náležitě opepří blátivým otiskem tlapek na bílé kalhoty. Teď mně napadá jedno... Hodně lidí se mně ptá proč po mně skáče, proč ji to neodnaučím. Zaprvé se to naučila sama, je to gesto jak mi dát na jevo svou přízeň. Je to její originální láskyplný pozdrav. Možná jeden z mála okamžiků kdy vím, že pro ni jsem milý kamarád. A taky bych neočekávala že dokážu ovládnout emoce Shiba-inu. Je to pejsek jež se chová podle nálady. Kterou nohou zrovna vstane z pelechu, to nikdy nevíte. Druhý znatelný projev vzájemné důvěry já vidím zřídka. A to když velká egoistická Shiba skončí v koutě. Jakmile se na ni seběhne hromada chrochtajících psů, hned je ráda za mou záchranu.


Ve svém srdci je to ale oddaný přítel s hlubokým poutem ke svému člověku. Mají perfektní smysly a jejich inteligence jim pomáha hodnotit situaci. Stejně jako dovedou vyvádět, fňukat, vztekat se, dokážou se i uklidnit, tiše vyčkávat. Já s Aki jsme momentálně v bodě kdy si ta potvůrka uvědomuje různá rizika a v nejkrajnějším případě dokáže ustoupit i mému tlaku. (Ikdyž se ta bleška tváří že mně neslyší.) Krajní případ myslím třeba když se za zajícem žene přes dálnici. V takovém případě nezbývá nic jiného než šoková terapie hlasitým výkřikem.
Ano, pohyb ve volné přírodě je obtížně jakkoliv korigovat. Vypustit čtyřnožce je proto možné jen na bezpečných místech, nejlépe na louce kde vidíte kam právě prchá. V lese se Shiba ztratí z dohledu snadno. A když si myslíte, že už jste svého pejska nadobro ztratili, je to jen začátek. Stane-li se že bude Shiba dlouho pryč, nepanikařte. Vraťte se na místo kde se vaše cesty rozešly. Tyhle malé samostatné obludky sice rády běhahí o samotě, ale vždy si pamatují cestu zpět. S tím mám již několik zážitků. Včetně dne kdy bezeslova Aki zmizela do kopců a nedařilo se ji najít ani po dvou hodinách systematického pátrání. Setmělo se a nám kručelo v žaludcích. Vrátili jsme se tedy na večeři. Obrnily se baterkami, teplými pohorkami a silnou odvahou. Připraveni na těžkou a bezesnou noc. Přibližovali jsme se k místu kde celé trable započaly. Naše obavy se stupňovaly, ale Aki měla jiný názor. V kuželu světla se objevily dvě fosforové tečky, které cválaly k nám a věřte, že takové potěšivé shledání bylo lékem na všechny ty nervy které její úprk způsobil. Shiba je lovec a nikdy nebude stoprocentně ovladatelná.


Většina chytrých příruček říká, že Shiba není náročná na pohyb. K tomuto tvrzení se ale nechci přiklánět. Shiba v Japonsku sotva dostala něco k snídani. Je to pejsek patřící do skupiny ""primitivních plemen"" která jsou dokonale přizpůsobená přirozenému životu v přírodě. Z mé zkušenosti můžu říct, že krátké, nebo nepravidelné procházky budou shibě působit smutek. Pořádně vyběhaná liška bude naopak milá a přítulná. Možná, že až naplní vlastní tužby někde v křoví plném vrabců, tak vás začne i maliko poslouchat. Slyšela jsem i o šibích lenoších. Jelikož žádného takového případa osobně neznám, můžu jedině předpokládat, že se lenochem pejsek stal ve snaze přizpůsobit se svým majitelům. Vlastně psi jsou jako děti. Nejlépe uděláte když na to budete pamatovat vždy když vyvedou nějakou lumpárnu.
Byť jsem lehce odbočila od tématu o kterém jsem tady chtěla kvákat, možná jsem popsala život s Shibou zase z jiného úhlu. Chovatelských článků je všude plno. Já jen doufám, že budete své pejsky tolik obdivovat a milovat, jako já Akiru!
Ať jste sebevětší pohodáři, našetřete si nervy na celý zbytek života s Shibou budou potřeba.


Každý den může být pěknější než ten včerejší, tak ať je to zrovna dnešek! JiYeon ♥

Nevím proč...

27. ledna 2017 v 23:22 |  Life stories
Nevím proč si nemůžu pomoct, ale cítím potřebu se s vámi podělit o takovou hloupost :D
Když jsem u toho Naruta tak mám jednu perfektní vzpomínku na moje poblázněné dětství.
Vždycky když otevřu svůj starý deníček z 1. třídy na ZŠ musím se první s úsměvem podívat na tohle:



Zamilovala jsem se do Sazkého xD To jsem ještě nevěděla jak mi ten prevít poleze na mozek.

Narutard do morku kostí

27. ledna 2017 v 23:06 | Ji |  Anime
Jak se to stane že se z normální dívky stane extra potřešťený jedinec?
Ještě před pár měsíci bych vám hned na začátku příběhu představila takovou tlupu, totiž Super Junior. Poté co jsem ale získala diagnózu: narutard. Vím že tu korunu si zaslouží malý blonďatý rozcuchánek. Či snad jeho opěvovaný týmový kolega? Ne! To Sasukeho starší bratr! V tomhle anime není postavy která by si nezasloužila obdiv. No hezkej ninja guláš. Jelikož Naruto je příběhem mého života, budu vám tuto evoluci vyprávět.

Když se narodila malá Ji, byla prostým drobounkým človíčkem. Nijak zvláštní, vlastně si jí nikdo příliš nevšímal. Jak by taky mohl? Lidé se dívají jen na pěkná miminka a náš přírustek nikdy neoplýval něčím takovým. Za to ale měla spoustu toho, co některým schází. Byla rázná a samostatná. Brzo doma zjístili, že jejich dítě nepotřebuje přehnanou péči nebo rozmazlování. Jinak na tom byla malá sestra, takové satanské mládě, které přišlo na svět brzo po naší Ji. Se svou sestrou JiYeon zažívala mnohé krušné chvíle. Divoká blonďatá holka ji pořád zlobila, naváděla k lumpárnám... Jediná chvíle kdy byly tyhle dvě spolu a zároveň se dům neotřásal od základů, nastávala u televize. Jejich vkus na pohádky se lišil jen málo a to jim umožňovalo tiše přihlížet mnoha zábavným seriálům. Až do doby kdy se pod logem šedivé dvounohé potvůrky začalo vysílat něco dříve nevídaného. S příchodem ultra extra super znělky začalo v bytě velké vytí. Bylo nemyslitelné aby padla sedmá večerní a ovladač k televizi byl stále v moci rodičů toužících po večerních zprávách. Proto jsme se naučili plnit Déčkové mise s názvem: Udělej cokoliv jen aby tvůj otec nedostal možnost přepnout Naruta na TV Novu. Jako každý shinobi na akademii se i sestry setkávaly s neúspěchy. A to bylo pláče a jeku ještě víc než při povzbuzování Sasukeho během chuninské zkoušky. Obvykle rodiče vzteky nevydrželi jejich kvílení. Po místnosti lítaly různé předměty. Oblečením a hračkama počínaje, rozzlobeným ninja křečkem konče. Kdyby Ji tehdá věděla jak díky japonskému seriálu "pro děti" dopadne, možná by si jeho sledování ještě rozmyslela. Akcí nasycený animák stále zvyšoval otáčky a co víc? Naruto se stal velkým hitem. Možná ne pro běžnou populaci, ale pro ty co chtěli rozhodně. Dvě sestry měly to štěstí, že je čáp zanesl přímo do hnízda podivných existencí. Tam, na sídlišti plném dětí totiž nebyly jediné kunoichi. Před vchody, za domem, na stromech, všude se to hemžilo narutardy. Dřív než si děti mohly začít hrát bylo potřeba vybojovat pozice. Dennodenně si dívky škubaly vlasy aby se dohádaly která bude Sakura a která Ino. Ať už to byl kdokoliv kdo vybojoval jméno Uchihy, pro daný den se stal idolem. Mrňavá Ji byla vždy boji znechucená a proto se jako jedna z nejstarších na sídlišti převlékala za Godaime Hokage a vedla výuku na akademii. Děcka se s naprostou vážností učily skládat ruční pečetě a hromadit chakru. Šlo jim to líp než sčítání a odčítání ve škole. Vyzval-li učitel některého z mladých ninjů k běhu, setkal se s prapodivným jevem: ti smradi mu běhali shrbení s pažemi volně podél těla. V lepším případě u toho mlčeli. V tom druhém skládali pečetě pro stínový klon a volaly: "Kage bunshin no jutsu!" Ji se sestrou a jejich kamarádkou-tříčlenný tým vymyslel i vlastní ninjutsu. Chidori tisíc odpadků kdy technika byla perfektně doladěna s tisícým vysypaným odpadkovým košem. Ovládnout jutsu této úrovně bylo velmi náročné. Podobně jako čmajzjutsu. Rodiče výrostků už byli dokonale vyčerpáni. Z toho důvodu poslali děti vyřádit se dvakrát denně na voltiž. Místo cvičení ale tým tří dětí provozoval vzájemné krádeže nálepek z chipikao. Největší srandou pro ně bylo rozložit figurku Kakashiho a zkřížit ji se Sasukem. Kde jaké krmení koní? Naše tři uličnice běhaly po seně a učily se přeskakovat čtyři metry hluboké díry. Kdo seskočil z balíků dolů, byl uznávaný shinobi. Tak taky přišla potřeba být v něčem nej. Už se na sídlišti neprali o jméno Sakury. Každý si našel svého hrdinu. Ji se dlouho říkalo Konan a taky chodila nejraději zabalená v černé plachtě. Dívky v její třídě používaly zelené, červené, hnědé stíny na oči, ona jedině modré. Její přání k narozeninám znělo: piercing do brady a Peina asi k tomu. Jejich pobláznění se stupňovalo. Teď už uměli šplhat po zdi, tajně vylezli na jakýkoliv určený balkón a vrátili se zpět, nosili čelenky jako správní Konožští občané. Ininka byla specialistka na přírodní vědy, obzvláště četbu z oblaků. Konan ta měla celý stůl pokrytý ústřižky papírů a drobných origami. Její sestra byla ovladatelem sofistikovaného taijutsu. Neexistovalo poslouchat hudbu která by neměla s Narutem co dočinění (momentálně jdu do školy a poslouchám OST) rapovalo se jen na Eddieho Ratha a Rap de Naruto. Při ostrých tanečních kreacích uhynula nejedna květina. I ten reálný život dával sestrám s podivnou závislostí dost zabrat.
Co v tomto věku prováděly ostatní děti?
Nevyhnutelným mezníkem pro ně bylo stěhování do krajů dalekých a tak přišly o stejně postižené kolegy. Taky sledovat nové díly jejich oblíbeného seriálu bylo obtížné se starým notebookem a těžce závislou matkou, jež se od klávesnice přesouvala k tlačítkům na telefonu a zpět. Přes toto období se probíjely svou ohnivou vůlí. Dlouho naštěstí netrvalo než si našli zase jiné bydliště s vymakanější internetovou sítí. Svým neutichajícím fanatismem se ale dostaly obě do vážné kolize s okolním světem. Lidé na vesnici kam se přistěhovali vyrůstali úplně jinak. Jakákoliv odchylka od jejich ideálu znamenala velkou hrozbu kterou se spolužáci pokoušeli odstranit. Ji by nebyla žádná kunoichi aby se své mladší sestřičky nezastávala. Aby jí vysoudila aspoň trochu slušné jednání se nebála šikanátory srovnat několika přísnými pěstmi. A podobně se chovala i druhá z dvojice. Nikdy je nenapadlo změnit svou vášeň jen aby je okolí uznávalo. A taky ve vesnici s primitivním obyvatelstvem splňujícím jejich páchnoucí 'normu' si dokázaly najít blázna do třetice. Naruto už dávno opustil akademii a i ten Orochimaru byl pěknou dobu po smrti. Teď přišel zářící Sasánek zpět na scénu s novým amaterasu a to bylo kňučení... Ještě víc než když se naučil chidori a myslel že mu stačí na zabití Itachiho. Ji ale tato skutečnost začínala připadat podivná. Mnohem hlouběji přemýšlela nad dějem anime a kdysi tak uctívaný Sasuke jí začínal lézt na nervy. Smrt Uchihy kterého všichni vláčeli bahnem ji dočista změnila. Byla jeho příběhem polapena. V srdci cítila žár jak ji osud Itachiho mrzel. Možná byla tolik smutná, bála se co bude dál, až se v příběhu začínala ztrácet. Pocítila že je příliš nevyzrálá na to aby pochopila o čem to vrah jejího Itachiho hovoří. Všemi lovískovaný Sasuke jí teda pěkně pokazil chuť se dál zabývat animem. Slunce se otočilo na špatnou stranu, Měsíc se opozdil, do Neptunu uhodil blesk a svět už nebyl jako dřív. Ji byla hloupá a našla si jiné anime. To zaslepilo její smysly a odvedlo pozornost. Potom měla dost práce se sledováním Fairy Tailu a škola ji zaměstnávala čím dál více. Potkávala mnoho lidí a mezi nimi i ty co si říkají 'otaku'. A kam zmizeli ti co mají rádi Naruto? Týden za týdnem šel, za nimi měsíc, potom rok. Nadšení z dětství se uzamklo v truhle a dělalo že není. Sestra Ji také zažehnala radost z anime a věnovaly se korejské hudbě. Při osamocení které nastalo s náhlým odchodem sestry se Ji často zamýšlela nad minulostí. Osud prostě chtěl aby na Youtube narazila na znovuzrozenou edo tensei Akatsuki a ještě jednou pohleděla na tváře zločinců. V tu ránu bylo vše zpět. Narutardka se zase nadechla. Ji má již mnoho zkušeností a vlastní bolesti. Už rozumí tomu co ji dříve tolik znechutilo. Sasukeho chování si více nevysvětluje jako volání sebestředného spratka. Stojí na straně jeho pomsty. Věří však že existuje ještě lepší řešení. Miluje celý seriál. Každého shinobiho ať už souhlasí s jeho názory, nebo naopak. Pečlivě poslouchá slova moudrých postav. Pojídá Narutovu neústupnou odhodlanost. Konečně se vrátila do světa na kterém jí opravdu záleží.
Naruto nikdy neskončí, dokud žiju! Nechci být pirát, víla ani RPG. Chci být shinobi.!

Menší bonus co mně napadl kolem 12té hodiny večerní když jsem měla těžkou depresi: Jdeš si takhle po ulici. Jen v zádech ucítíš pronikavou bolest. Jakoby tě někdo bodnul do zad. Probudíš se v temné místnosti, podlaha studí. Kdesi z dáli prosvítají paprsky umělého světla. Přistoupí k tobě osoba, celkem urostlý muž. Prohlížíš si jeho bílé oblečení, štít a dýchací přístroj na hlavě. Nezmůžeš se ani na hlásku. Nedokážeš ovládnout své tělo. Pomalu ti to dochází. Muž rozsvítí baterku, nešetrně tě drapne za vlasy, zasvítí ti do očí a vyklepaným hlasem pronese: "Je to narutard!". Proč se tě všichni bojí?
Aneb být jiný je super, ale sociální patie dolehne na každého pomatence. Může se stát, že sledování anime, nebo poslech punjabi hudby naruší váš zdravý rozum. Ale je to fajn, věřte mi! Dattebayo :D

Jen pro přiblížení: Naruto jsem celé viděla (nepočítaje to tisíceré ohrávání v televizi) 3x dokola-všech 220 dílů. Shippuden jsem věděla pokud si dobře pamatuju asi po 130. díl. Pak jsem nevydržela čekat na nové díly a ještě jednou si to zopakovala. Došla jsem až někam ke 350. dílu, tam přišel ten hloupý zlom :/ Teď jsem ve fázi kdy jsem projela malýho Naruta celého a jsem někde u 230. dílu Shippudenu s tím že jsem viděla filmy, Boruta a spoustu spoilerů. Ale mně to o radost nekrátí :) Naopak jsem chodící kino. Jdu do školy a v ruce tablet... nemůžu se dočkat některých momentů, které ze spoilerů vím že se stanou. Jinak část příspěvku jsem psala taky po cestě do školy :D

Sayonara a dnes se nejde spát-je lunární Nový rok.
JiYeon ♥

Kam dál