Naše malá modelka

11. srpna 2017 v 10:01 | Ji |  Šiblý deník
Krásný den si vyžaduje hezké fotky a na ty je Aki expert, tak tady jich pár máte :)








A moje nejoblíbenější :3
I'm addicted to Shiba-inu.
 

Proč vidím auto jako moderní rakev?

11. srpna 2017 v 9:46 | Ji
Je to sice krátce co mám řidičák, ale názor na auta už mám jednoznačný.
Asi jako u všech můj osobní vztah k autům začal první hodinou autoškoly. Seznamovala jsem se s tím co všechno ta plechová krabice umí a jak se to ovládá. Byla to zábava. Instruktor mně chválil, ikdyž jsem měla na své začátky jiný názor. Zmáčknout pedál, pouštět pedál, zapnout světlo, jiné světlo. Auto pro mně byla nová, ohromná hračka. Instruktor byl vždycky vedle a pomáhal mi se se vším vypořádat. Začla jsem jezdit po vesnicích, po městě, na dálnici. Jela jsem úžasnou rychlostí a neměla jsem vůbec strach. Když jsem měla začít opravdu trochu fungovat: stíhat sledovat provoz, přemýšlet, ovládat auto, teprve jsem pocítila, že je toho na mně moc. Několikrát se stalo, že jsem si nevšimla nějaké "maličkosti", která by bývala mohla způsobit velké problémy. Naštěstí vedle mně vždy seděl náš užvaněný instruktor a vše bylo v pořádku.

Došla jsem až ke zkoušce a zjístila jaké je řídit ve stresu. Opravdu jsem cítila, že je ta situace nepříjemná, nebezpečná a že to nemám pod kontrolou tak, jak bych chtěla mít. Ikdyž jsem se nedopustila žádné chyby, nesedělo mi to, nechtěla jsem to auto řídit. Z této zkoušky jsem byla propuštěna domů kvůli drobné chybě. Bylo mi to docela líto, ale uznávala jsem komisařův verdikt. Druhá zkouška byla co se týče pravidel splněna, ale to auto mi vážně nenaslouchalo. Když jsem si šla na úřad pro řidičák, cítila jsem se jako král. Těšila jsem se, až si své dovednosti budu moci procvičit v našem autě. To mně velice rychle přešlo. Naše auto je úplně jiný typ auta, než fabka a taky na mně máti s jejím přítelem oba hleděli. Bylo to jako Velké oko, něco čemu neuteču, neschovám se. Každá drobná chyba byla zaznamenána a cítila jsem jak ve Fandovi roste napětí. Tam jsem šáhla blbě, kousek mi to ujelo, nebylo to tak hladké jak by si přál... Naše auto jsem řídila dvakrát a pak se zařekla, že nehodlám řídit pod neustálým tlakem. Že budu řídit až své auto, které se první v klidu naučím ovládat.
Mé rozhodnutí bylo upevněno smrtelnou nehodou naší spolužačky, stačilo pár vteřin a její život vyhasnul. Mohla být mezi námi, radovat se, plakat, odmaturovat, promovat a žít!

Uběhlo pár měsíců a přijde mi po ránu SMSka: stojíme v Otrokovicích, auto je na odpis. Jak má moje máma ráda, řečeno velmi stručně, takže jsem netušila o co vlastně šlo dokud jsem na dvoře nepotkala nabouraný šrot. Samozřejmě všichni víme, že nebezpečí na cestách je, ale ten den jsem si uvědomila, že bylo velké štěstí, že to schytalo jen auto. Pak přišlo zařizování-pojistka, sešrotování, mnoho povyku pro nic. Byla to jedna sekunda, jeden malý bouchanec a auto úplně v háji. tisícovky proletěly oknem a já ztratila jakoukoliv naději, že ho jednou podědím. Rodiče byli v pořádku, tak se šlo kupovat auto nové... Použily se peníze naspořené na koupelnu a tak se budeme asi ještě dlouho koupat v rezavé vaně :/ Ponaučení z této nehody: Auto není jenom svařený plech, je to obrovská hodnota. Auto je něco na co vyděláváme dlouhá léta, dřeme. Když už ho máme, přiroste vám k srdci a pak se nějaká žena nerozhlédne a nabourá vám čumák...

Později se stala další nepříjemná událost. Byla jsem se při večeru provětrat. Akira samozřejmě nemůže zůstat doma, byla celá natěšená, tak jsem ji vzala sebou. Mezi polemi jsem ji vypustila, ať se n atom vodítku obě nepřetahujeme. Celou cestu byla moc hodná. Taková idylka... Posloucháte G-Dragona, dáváte si do těla, pes vesele poklusává u vás, počasí je božské... Blížily jsme se k úseku, kde je dálnice (která mi otravuje život od doby co ji tam postavili) tak jsem se rozhodla Aki přivolat, aby ten úsek přešla u nohy. Zrovna v ten moment ucítila stopu a vzala čáru. Volání nefungovalo, to přecházelo až v křik. Jenže kdo má loveckého psa shibovského typu pochopí, že vše bylo marné. Utíkala jsem za ní. Na dálnici zrovna bylo pusto, prázdno. Až na jedno auto, které se blížilo k místu kam prchla Aki. Ozval se takový plastový náraz. Napadlo mně, že ten člověk srazil na zem jeden z plastových kuželý, jež tam byly nastavěvé. Z téhle představy mně vyvedl sténavý křik... Je těžké dál cokoliv psát. Těžko vám dokážu vybarvit jak jsem se cítila. Těžko si představíte co se se mnou v ten moment dělo. S očima, které se nikdy tak rychle nezalily slzama, jako ten den, jsem chytla Aki kutálející se po silnici a odnesla ji bokem. Byla tak ztuhlá, zkroucená, vyplašená, ale díky bohu v jednom kusu. Obhlédla jsem její stav. Hromádka nešťestí, ale nic na první pohled nevypadalo tak vážně. Možná zlomená nožka a ten čumák... Měla ho asymetrický jakoby byl celý zlomený a vybočený. Volala jsem matce, ať jedeme hned k doktorovi. Během čekání na rodiče se Aki začínala rozdýchávat. Její pohled ale vzbuzoval opravdové obavy. Nadávala jsem si proč jsem ji vůbec pouštěla z vodítka a věřte, že si to od té doby opravdu rozmýšlím ještě pečlivěji. Nadávala jsem si, že jsem za celé to snažení nedokázala Aki naučit, že auta bolí. Odjeli jsme na veterinu. Milá paní doktorka provedla všechna vyšetření. A co se zjístilo? Že psovi fakticky nic není. Ošetřili jsme odřeniny a objednali se na extrakci jednoho zlomeného zubu (kdo pochopí jak si pes dokáže zlomit řezák hned vedle špičáku?) Mnoho povyku pro nic a já se mohla chystat na brigádu, jelikož mé úspory byly značně nakousnuty. Štěstí je, že se nic vážného nestalo. Úleva kterou cítím pokaždé, když si vzpomenu na ten den díky tomu, že to dopadlo jak dopadlo se nedá vystupňovat. Děkuji za to "andělům", "bohu", vzduchu, vodě, celému světu děkuji, že naše společná hloupost nedopadla nijak tragičtěji. A že řidič si spokojeně pokračoval v cestě. Teď si představte, že by to milovník zvířat stočil do svodidel a i s celou rodinou nabourali nové auto. Jsou ale i horší varianty. Co bych dělala pak?

No a pak přišel teror ještě doma. Moje netitulovaná matka, která cpe do všeho nos, názory mění tak rychle jak se jí to hodí a nemá ráda nikoho než sebe, se samozřejmě musela začít vyjadřovat. Několik dní mně ještě bolelo u srdce z toho šoku. Podél cest jsem potkávala mrtvé ptáčky, kočky, ježky a bylo mi tak šíleně smutno. Jak může někdo srazit živého tvora? To auto ale jede rychle, je velké, trochu si poskočí a jede se dál. Nepochopím jak dokáží lidé být tolik odporní, hnusní, nechutní, nemám slov když vidím kočku střeva ven a leží tam jak hadr. Lidi jedou dál. Ani se neotočí. Ta kočka nemůže za to, že lidé jezdí autama. A když už se stane nehoda a něco srazím, hned zapnu výstražné, zastavím a jdu se podívat mnoha zvířátkům by se určitě dalo pomoct, nebo by aspoň neumíraly samy na špinavé cestě. Lidem pomoct musíte. Když zahyne člověk tak pláčete. V čem je baba nabouraná do protihlukové stěny smutnější, než kočka, kterou měl někdo rád a teď ji rozsápaly kola odporných bezcitných řidičů. Všichni si zasloužíme aspoň malinko důstojný konec, ať jsme smradlavý potkan, nebo člověk. Jednou v díře budeme všichni, vlastně jsme už teď všichni mrtví. Budete tam ležet i s tou ubohou kočkou, která zkončila sama, sražená na silnici. Nechci řídit auto, protože já osobně bych nesnesla nějakému tvorečku ublížit! A neříkám, že se to i s největší opatrností nemůže stát. Na kole snad nezajedu nic :D

Můj nejčerstvější zážitek je z cesty k babičce. Dojedeme s hafanem do Hulína, hurá jede Shark... Nastupojeme směrem Valašské Meziříčí. Tam na nás bude čekat další přípoj a honem do tolik milovaného Frenštátu. Ve vláčku krásně klimatizováno, sedneme si s Aki na obvyklé místo, ta se spokojeně uvelebuje... Pustím si hudbu, vytáhnu zápisník a pokračuji ve šprtění hiragany (ლಠ益ಠ)ლ) Cesta utíká až moc rychle. Každá zastávka mi připomíná spolužáky, kteří v těch vesnicích bydlí. Míjíme Bystřici. Vlak se trochu otřásl. Asi špatně přehozené výhybky, říkám si. Když vlak zastavuje a lidi vykukují z okna, chápu, že to tak nebylo. Sundávám sluchátka. "My jsme ho přejeli" styším jako první. A já si říkala, že se kolem toho okna něco rozprsklo, vždyť neprší... Pár dní zpět jsem zažívala smutné chvíle a teď zase. Seděla jsem ve vlaku a ani nechtěla vědět co se děje. Na místě byli okamžitě záchranáři, personál, nebylo v čem pomoct, tak jsem se snažila pomoct havně sobě od deprese. Po nějaké době jsme vyšli ven na náhradní dopravu. Stálo tam auto... zmáčklá plechovka, hasiči, záchranka, policajti. Bylo mi jasné, že to nebylo jen tak. Tohle se nedalo přežít. Dorazili jsme do Valmezu s ohromným zpožděním, ale to mně netrápilo, byly jiné starosti. Všichni čekali na své další přípoje. Zaslechla jsem jeden telefonát, když babička naprosto zkroušeným hlasem pofňukávala: "Byla tam mrtvola pod plachtou, no asi paní starší" a že tam nemusela ležet, kdyby se nechtěla přetlačovat s vlakem.

Další, naprosto malicherný, problém jsou i finance. Když si spočítám na kolik vyjde jen si to auto pořídit, ručení, pojištění, provoz, opravy, gumy... není ten vlak opravdu výhodnější? Hromadná doprava má mnoho dalších výhod. Ta co mně napadne vždy je její ohleduplnost k životnímu prostředí. Do jednoho vlaku se nacpe lidí opravdu mnoho. Nemusíte řídit, kocháte se přírodou, učíte se do školy, relaxujete po namáhavém pracovním dni. Taky tam potkáte spoustu lidí a hlavně těch známých.
Takhle napsané to vypadá jen jako nepovedený sled událostí, ale na duši mi to nechalo stopy a proto se necítím bezpečně ani v autě, ani za volantem, ani v blízkosti aut.
Buďte na sebe opatrní :)
Clare JiYeon ♥

Liberty Adventures

9. srpna 2017 v 16:43 | Ji |  Liberty adventures
Je mezi námi již několik desítek let. Její kola se proháněla po mnoha městech celé Evropy. Vozila na zádech různé lidi. Zažila pády i vzestupy. Pamatuje si mně jako malé škvrně a přitom nezestárla ani o den. To je Liberta, dnes titulována jako kolo pro seniory. Lidé se často ohlížejí, jestli stále drží po hromadě. Pravděpodobně model liberty o kterém promlouvám patří k těm nejstarším kolům, která jsou ještě na zemském povrchu mimo muzea. Jezdila na něm ještě moje prababička. A přesto s ní můžeme zažít mnoho zábavy. Těšte se na spoustu zážitků!

 


Jak jsem málem snědla paničku

8. srpna 2017 v 14:57 | Akira |  Šiblý deník
Čágo lidi!
Včera jsem měla vážně podrážděnou náladu. Znají to všechny baby. Ta chemie si s naším tělem hraje a někdy nás nutí dělat věci, které jinak nezkoušíme. Zrovna jsem se začala hárat a to je furt nějaké uklízení. Prostě jsem byla nabroušená a doufala, že na procházce aspoň trochu vydechnu. Představte si, že jsem vyšla ze dveří a tam stála nějaká chlupatá příšera! Tak se na mně šklebila. Tak jsem si říkala, že asi neví komu stojí za vraty. Ta určitě potřebuje lekci! Na mně se šklebit nebude! Což o to, že je větší než já? Já jsem bojovník! Vrhly jsme se na sebe a vzteky si škubaly srst. Přece to nevzdám, taková namyšlená fena co se šklebí na paní domu si zaslouží výprask. Kousala jsem dál a dál. Dokud mně něco nezačlo odtahovat. Půda mi mizela pod nohama a já byla jako sekačka. Úplně ve varu. Něco mně chňaplo ze spodu a vytáhlo nahorů. No já vám byla tak rozčílená, že jsem do toho začala zuřivě hryzat. Ozvalo se jen "Jauuuu" a já si uvědomila co dělám. Kousla jsem Ji do ruky. Ale to nic neměnilo na mém vzteku. Krev ve mně vařila a tak jsem se škubala a škubala. Panička mně ale nechtěla pustit dodělat dílo, tak jsem se musela zklidnit, protože ve vzduchu toho moc nephryžu. Nakonec jsem se cítila opravdu provinile, jelikož jsem paničce udělala díru do ruky a bude tam mít velkou modřinu, ale ona to chápala, že jsem byla ve vzteku, tak mi to ani neoplatila. Chichi to jsem té prašivé bestii ale namlátila!
Perte se dokud se ten druhý nevzdá ;)

Nový layout

27. července 2017 v 16:15 | Ji
Ahojky, rozhodla jsem se změnit layout, protože jsem doufala, že dopadne líp, než ten minulý :D xD No a věci prostě nemůžou jít podle plánu.
Ikdyž v gimpu vypadá dost hezky, tak nastavit to tady na blog bylo ubíjející a ještě k tomu bez správného výsledku.


Človíček na fotce je samozřejmě Taemin. Neuvěřitelně úžasná, ispirativní, veselá osoba, umělec který má v mém životě pevné místo. Japonský nápis, který je v záhlaví je "Itsuka kokode", což znamená něco jako: Jednou tady. Je to název jedné taeminovy písničky a v posledních dnech jsem tu písničku hodně prožívala. Prostě na mně pořád leží myšlenka konečnosti, neopakovatelnosti života a taky se dost trápím tím, že někteří lidé neznají cenu života, jsou neopatrní a tím ubližují jiným. (Možná někdo z vás zaregistroval auto nehodu tří dívek z Kalifornie. Což není jediný případ nad kterým přemýšlím...)

Drbala jsem se s tím několikrát až do brzkých ranních hodin, radši než abych šla spát a pak jsem vstávala na brigádu :/
Každopádně se chystám konečně uspořádat rubriky a co se týče článků, mám v plánu taky dost zajímavé věci.
Zatím hezký den a já se jdu zbavit bolehlavu :D

Borůvková Aki

23. července 2017 v 21:37 | Ji |  Šiblý deník
22.07.2017
jsem už ráno cítila průšvih. Panička byla probuzena ostrým roztažením rolet a na stole v kuchyni měla nachystanou spoustu hloupostí. Jakési tkaničky, igelity, krabičky. No řekněte mi na co jim to je? Rozhodla jsem se raději hrát mrtvého brouka. Zalezla jsem pod gauč a ze všech sil se snažila vpít se do koberce. Bohužel se mi ale chtělo na záchod a tak jsem neochotně vstala také. Aby si ale nemysleli, že je mi fajn a chci jít na výlet, pajdala jsem na nožku (au, au!) haha, to si budou myslet, že jsem nemocný chudáček a dají mi božský klid. Přesně jak jsem předpokládala. Panička se na mně tvářila smutně a ochmatávala mi tlapku. Poznala jsem, že dnes bude náš výlet opravdu dlouhý. No ať mně bolí co chce, tady sama nebudu. Změnila jsem názor a naopak začala prosit, ať mně vezmou sebou.


Panička ze mě byla úplně zmatená. Tak jsem se rozhodla ji přestat trápit svou nohou a letěla jsem ze schodů po svých. Tak jsem myslela, že jí udělám radost a ona na mně volá ať stojím. O co jí sakra jde? Vzala mně do náruče, tak jsem se nebránila, protože to já si užívám, když o mně pečují.
Sedli jsme si na zastávku. Fuj autobus, kdo to vymyslel? Psi tam vůbec nemají rádi. Musejí mít na puse ten otravný košík. Ale to já nosit nebudu. Já vám ukážu jak všechny trápíte. Já jsem snědla bolest všech těch pejsků, kteří nosí náhubky a teď vám ji předvedu. Jen se dívejte. Panička na mně zase házela ty smutné pohledy. Tajně mi sundala náhubek z čenichu a to bylo super! Takhle se to dělá! Teď jsem měla náhubek kolem krku a to byla super cestovní image. Koukejte :)


Jen se otevřely dveře autobusu, vyběhla jsem ven, ale vodítko mi bylo krátké. Příroda, to já miluju. Jen jsem ucítila lesní vánek už se mi podpalovalo pod zadkem. Pojďme, Pojďme, koho bolí nohy teď?



Ušli jsme už kus cesty a stále jsem byla uvázaná. Ikdyž mně lákaly všechny zvuky kolem. Začala jsem pobíhat ze strany na stranu. Krev ve mně proudila nadzvukovou rychlostí. Jsme v lese! Zvířátka, ptáčci, myšičky, už jdu pro vás. Na kmeni jednoho stromu jsme našli ceduli. Panička tam něco přečetla a chvíli jsme se rozmýšleli kudy jít. Nakonec jsem vybrala tu správnou cestu já a už mně pustili z vodítka. Panička mi vždycky říká: "Ale budeš hodná" přesto, že ví, že hodná nebudu. Hihi. Ale protože jsme byli už trochu uchození, šla jsem hezky v klidu. Po několika kilometrech jsme došli do jehličnatého lesa a tam už jsem se rozjela. Běhala jsem okolo a šmejdila mezi stromy. Na vrchol jsem došla jako první a ty dvě dvounohé nechala se potit někde na cestě. Na vrcholku jsem si sedla a sledovala mráčky jak plynou. Dlouho jsem tam nepobyla, než došla Ji, aby mně chytla.



"Ty příšerko. Jsi tu první, jo?" smála se na mně, jelikož viděla, že hezky sedím a užívám si výhled. Připla mně na vodítko a nabídla mi vodu. Nechtěla jsdem pít, protože mi je v lese fajn. Tak jsme se nasvačili a šli o kus dál. Tam panička i její babička vytáhly ty kyblíky a začaly se hrabat v takových malých křáčcích s modrýma kuličkama. Myslela jsem, že na mně zapomněli a tak se zkusila vytratit. No už už mně volali, prý ať se vrátím. "Pojď sem, musíš si odpočinout." přivázala mně panička kousek vedle ní v chládku. Chvíli jsem šmejdila ještě po okolí, ale nechala jsem se ukecat a lehla jsem si do trávy. Těm dvěma trčely jen zadky z křoví a já si užívala stínku.



Panička nasbírala plno těch modrých kuliček a myslela, že je chci ochutnat. No co se zbláznila? Každý ví, že modrá barva je jedovatá. Maso má být přece červené. Když tak dlouho sbíraly, pomalu jsme došly po malý palouček, kde mně zase vypustili. Byla jsem hodná a prováděla výzkum lučních kobylek. Konečně přišla řada na mou svačinku, seděli jsme na rozbité lavičce a panička mi chystala oběd, Nemohla jsem vydržet jak se mi sbíhaly sliny na křupavé granulky. Až jsem si misku shodila na zem. No toto. Já mám hlad! Rychle mi to posbírejte!


Nechtělo se mi čekat na ty dvě než nasbírají plný batoh a tak jsem paničku vytáhla na procházku k Radhošťské kapli. Byl to hezký chladný den. Než začalo pršet a všechny chlupy mi zmokly. Panička se pod tím igelitem ale taky moc neschovala.


Přeháňka byla rychle pryč a sbíralo se dál. Jenže já už jsem nemohla pomoct. Já už necítila své uběhané tělíčko a tak jsem si našla hebké místečko, kde jsem složila záď. A pomalu jsem usínala...



Spánek na čerstvém vzduchu je fakt něco. A tak mně prý mají nejraději, když spinkám. To jsem si odpočala, že jsem mohla začít zase divočit.
Ale mojí paničce zrovna došla baterka na telefonu a tak nemohla mé další legendární zážitky dokumentovat. Kažadopádně jsem si užila mnoho bžundy. Panička mně ponosila na rukou, protože jsem ji to naučila. Vždycky se zastavím a nechci jít dál, tak pozná, že mně bolí nožky a já se pak velevítězně nesu na rukou. I ty děti co chodily kolem říkaly, že jsem "princezna", poznali mou pravou tvář. Takhle jsem ušetřila síly a z kopce to šlo zase po mých.


Byl to hezký výlet. Ale zítra mně bude určitě všechno bolet.

100% buchta

15. července 2017 v 22:14 | Ji
Ahoj,
dneska večer vám věnuji jeden naprosto jednoduchý a geniální tip. Miluji sladké, všechny koláče, koblížky, štrůdly. Vždy se doma našla nějaká ta mouka a tak jsem pekla a zdokonalovala se ve svých dovednostech, až jsem si vymyslela svoji variaci veřejně známého receptu.

Potřeby:
2 hrnky polohrubé mouky
1 hrnek mléka
1 hrnek cukru
1/2 hrnku oleje
2 vejce
1 kypřící prášek do pečiva
1 vanilínový cukr (lépe opravdový vanilkový)
kokos, hrubá mouka

elekrický ruční mixér

Postup:
Oddělíme žloutky od bílků.
Ke žloutkům přidáme vanilkový cukr a šleháme dokud žloutky nenapění.
K nim přidáme mléko a dobře promícháme mixérem.
Mouku zamícháme s práškem do pečiva a polovinu pomalu přisypeme do mísy.
Přilijeme olej, promícháme.
Poté přidáme cukr a záhy zbytek mouky. Dobře promícháme. Trpělivost se opravdu vyplácí :)
Ze žloutků vyšleháme polotuhý sníh, který jemně vařečkou zamícháme do připraveného těsta.
Základ je, aby těsto bylo lehké a nadýchané.

Těsto rozlijeme na plech (nebo do formy), který je vymazaný máslem (nebo jiným tukem) a posypaný kokosem a trochou hrubé mouky.
Na těsto je ideální pokládat ovoce. Můžete posypat i posypkou.
Pokud část mouky nahradíte mletými ořechy (kokosem, ovesnými vločkami) je buchta zase úplně jiná, ale stejně výborná.
Fantazii se meze nekladou a v pečení se dá využít téměř cokoliv.

Buchta se peče při 180°C asi 30-40 minut. Hotová je tehdy, když po zapícnutí špejle vytáhnete špejli suchou.
Tak to je "moje" nejzákladnější, hned hotová buchta/bábovka, která se dá obměňovat na mnoho způsobý.
Bezvýznamné upozornění pro jedlíky: Z teplé buchty bolí břicho. Nespalte si pusu.
pěkný večer přeje Jiyeon ;)

Můj život na kouzelné škole

9. července 2017 v 9:58 | Ji
Ahojky, dnes se vám svěřím s vlastním příběhem.
Vždy jsem Tauferovu střední odbornou školu velmi milovala. A obrovsky si vážím toho, že jsem tam mohla strávit nádherná léta. Tento článek píšu čistě z osobního pohledu a vím, že všeobecný pohled je trochu odlišný.
Když jsme se přistěhovali do malé vesničky,kde teď bydlím, chodila jsem do 8. třídy. Už tehdy jsem zaslechla, že v Kroměříži, pár kilometrů odsud, je veterinární škola. A víc jsem vědět nepotřebovala. V deváté třídě jsem byla tak pevně rozhodnutá jít na veterinu, že mně ani nezajímalo, kdy jsou dny otevřených dveří. Mamka s touto školou nechtěla souhlasit, ale byl to můj život, moje volba a tak jsem se na její názor neohlížela. Na základce jsem se nijak nesnažila a přesto jsem mezi děckama obvykle vynikala. Vysvědčení jsem měla druhé nejlepší a to jsem ani neotevřela sešit, pokud jsem ho vůbec měla. Příprava na příjmací zkoušky pro mně neměla smysl, protože jsem byla zvyklá, že jsem ta chytrá. Až si říkám, že to byl možná zázrak jak jsem se na TSOŠV dostala a v poměrně slušném pořadí.

Než jsme byli vyplivnuti ze základní školy, podstoupili jsme seznamovák na veterině, kde jsme si mimo jiné mohli vyzkoušet naše vědomosti v oblastech, které budeme dále potřebovat. Dozvěděla jsem se, že vlastně nevím skoro nic. Poznám pár vzorků krmiv, ale to je asi vše. To mně hrozně motivovalo. Představila jsem si, že všemu tomu budu rozumět, že budu znát kosti, plemena zvířat, nemoci, budu vědět jak funguje tělo, co zvířata i lidé potřebují. Byla jsem v té době plaché stvoření a tak jsem byla ráda, že mám moc milé spolužáky. Všichni měli úžasná zvířata, rádi povídali o svých koníčcích, zájmech. Jako jednu z prvních kamarádek jsem potkala holku z mého rodného kraje. Bylo mi s ní moc fajn, protože měla pro Beskydy a okolí stejnou slabost jako já. Našla jsem si kamarádku se kterou jsem si povídala o anime, krásně kreslí a tak jsem obdivovala její výtvory. Při procházce Kroměříží jsem ani nevěřila tomu, že je to vše skutečné.


Za třídní jsme dostali paní doktorku Alexovou. Ta nám obětavě pomáhala při prvních "krůčcích" na naší cestě. Už od začátku nám všichni říkali, že se stane naší "mámou" a já se opravdu těšila na naše společné hodiny. Celé prázdniny jsem se psychicky chystala na náročné studium. Po pár zářijových týdnech jsem zjístila, že jsem od školy čekala mnohem "vyšší nároky". A tak jsem si užívala pohodového prváku. Většina děcek si sice stěžovala na učení, ale já byla do studia tak zapálená, že mi stačilo poslouchat v hodinách. Moc mně to zajímalo a měla jsem radost z každé nové informace. Všichni učitelé, kteří nás učili byli féroví a slušní. Prošla jsem třemi základkami, ale jednání učitelů na tauferce se nedalo srovnat. V hodinách bývala opravdová zábava a vždy zbyl prostor pro diskuzi. Nikdo se nad nás nepovyšoval a naopak nás učitelé chválili a podporovali. V prváku jsme se ještě moc navzájem neznali a tak jsme byli trochu němé tváře. Perfektním spojovacím prvkem bylo pasování. Chvíli nám říkali "bažanti" a takový bažat, ten se musí náležitě nakrmit. Čtvrťáci nám proto přichystali hostinu o naprosto tajné receptuře. No kdybysme ji znali, stejně by nám na nic nebyla, protože šlo o naprosto příšerný pokrm odpudivé chuti. Náš "výkrm" byl cíl ke kterému jsme se museli dopracovat skrz různé divoké úkoly. No že jsem to já, tak jsem dostala takový úkol, který pobavil celé publikum. Zadání znělo: předveďte páření koček. No mně málem omylo. A to ještě se spolužákem :D Perfektní věc na seznámení jsou taky cvičení. Kdy se pracuje v laboratořích. Nejen, že jde o praktickou výuku, ale třída je rozdělená na třetiny a musíme si s úkoly pomáhat. A práce lidi sbližuje.

Tahle fotka mi připomíná, když se řeklo dáte tam pár krystalků, tak jsem vzala malou lžičku a těch pár tam nasypala. No chemikářka se zhrozila co jsem to provedla, jelikož pár krystalků prý znamená 3-4 a ne celá lžička. Kdybychom takovéto množství sublimovaného hypermanganu vypustili do ovzduší laboratoře, patrně by jsme se minimálně hezky podusili. No uznejte, že to za zkoušku nestálo :D

Druhák už byl úplně jiný. Věděli jsme co máme dělat, když se řeklo, že v úterý bude cvičení. Věděli jsme kam máme jít, když je praxe v Čápce. A hlavně jsme věděli za kým se rádi po dvou měsících vracíme. Posedali jsme si do lavic se svými kamarády a začali se vytvářet různě propletená pouta. Ochudili nás o dějepis, fyziku a podobné pro nás nezajímavé předměty. Místo toho přišly ty odborné a mezi nimi největší výzva-mikrobiologie a parazitologie. Učili jsme se zajímavé názvy a vymýšleli vtipy, kterým rozumíme jen my. Semtam jsem přišla domů s ohromujícími zážitky a nemohla u oběda zastavit povídání o pitvách. Na konci druháku přišla skvělá praxe. Pro otužilce chmelová brigáda. Starší ročníky si naříkaly jak je na tom chmelu strašně a že tam nemáme jezdit, ale vidina peněz, pro některé prvních poctivě vydělaných, byla silnější, než jejich bludy. Když jsme nasedali do autobusu, který nás do Polep vezl, byla jsem skutečně přesvědčená, že jedeme jen někam kousek za Přerov :D Pravda byla ta, že nás po čtyřech hodinách vysypali někde za Prahou. Celý týden jsme se obaleni zelenými šlahouny potili v řádcích. Ubytovna byla prvotřídní kobka, dírami ve zdech bylo vidět až ven. Všichni jsme pilně pracovali ve jménu piva a večer se jím taky řádně osvěžili. Zjístili jsme na co jsou várnice a jak se vyvarovat salmonelóze v krabičkách od jídla. Za svítání nástup. Za ztmívání ústup. Dlouhé dny, které jsem strávila jak jinak, než k-popově a to jsem naštěstí ještě používala sluchátka. Při cestě zpět domů jsem spočítala, že jsem za poslední týden strávila asi 100 hodin nepřetržitým poslechem korejské hudby (byl to krásný týden :'D).


Než se nám vyléčily puchýře po trhání chmelu, přišly prázdniny. A pak zase do lavic. Konečně jsme se nemuseli mačkat v malé třídě na staré budově, ale byli jsme přestěhováni do jiné. Třeťák byl nejnáročnější ročník, ale zároveň ten nejhezčí. Začali jsme se seznamovat s opravdovým světem dospělých. Autoškola, ta byla středem dění. Všichni chtěli točit volantem u vlastního vozu a tak jsme se různě handrkovali kdo bude mít jízdy první. Tahle starost mně nějak obešla. Já si vesele jezdila traktorem a brzdila provoz v celé Kroměříži. Na řízení auta jsem si ještě musela trochu počkat, jelikož jsem takové malé pískle, které má 18 až o prázdninách. Někteří učitelé už nás měli prokouknuté a atmosféra byla teprve opravdu rodinná. Všichni jsme si užívali "flákání" a v létě jsme si povídali na lavičkách o různých zkušenostech. Byli jsme už skoro-odborníci na péči o různou havěť a já si uvědomovala, že je fajn rozumět věcem, které dělám. Opravdu jsem cítila, že s těmi lidmi chci zůstat na pořád. Určitě byli ve třídě různé rozbroje, ale já se snažím držet druhé dohody a nebrat si nic osobně*. Konec třeťáku musel být opět speciální. Přes velké obtíže se mi podařilo uloupit místečko na Výletu do Zielone Gory v Polsku. Tyto dva nádherné týdny u koní, lidí, v přírodě, by vydaly na samotný sáhodlouhý článek. Co je jisté je to, že za tak perfektní výlet jsem vděčná právě jak celé Tauferce, tak jednotlivcům, ketří se na jeho uskutečnění podíleli nejvíce.

Jurand, koníček na kterého nezapomenu. Jízda s ním byla opravdová pohádka. Připadala jsem si jako Popelka, když si vesele cválkala zasněženým lesem.

Čtvrťák byl napumpovaný až na doraz. Nezapomenutelné zážitky i noci strávené nad knížkami. Stále opakující se vzorec: "Už jste začali?" "Ne" "Tak to už asi ani nemá smysl začínat" nás chvíli začal i nudit. Pro většinu bylo na učení brzy a jakožto velicí dospěláci jsme se raději věnovali mnoha jiným zábavám. Organizovali jsme pasování prváků a já to vzala jako příležitost zkusit co moje tělo vydrží. Původně to nebylo ani v úmyslu, ale jak hladinka alkoholu stoupala, cítila jsem potřebu dělat šílené věci. Pít páté přes deváté a na to rum z krýglu od piva pro mně už na vždy zůstane in memoriam, protože to, co jsem si tam vytrpěla už nechci nikdy zažít. Byla to ale úžasná neplánovaná, necílená zkouška přátelství a ti kdo ještě zústali ten večer na nohou a pomáhali mi nejen k východu z klubu, ale také až do východu slunce, jsou opravdu ti nejlepší a nejdůležitější lidé v mém životě. Děkuji tímto ještě jednou Verči, Romči a všem těm, jejihž tváře už si ani nevybavuji, že mi pomohli prozkoumat věci, které se zkouší jen jednou. Takhle semtam dopadají večírky na veterině :)
Pomalu jsem se v duchu loučila se všemi kantory. Každému jsem nesmírně vděčná. Všichni si zaslouží obdiv a mohla bych jmenovat od A do Z všechny, kterým chci poděkovat. Všichni společně jsme se učili různým dovednostem navzájem a kdyby neexistovaly lavice, ani učebnice, to nejdůležitější do života by jsme se naučili i bez nich.
Od příjmaček na TSOŠV jsem se naučila, že nechávat věci náhodě většinou v mém podání dopadne dobře, ale není to správné. Navíc jsem podvědomě tušila, že co se naučím už mi zůstane. A taky jsem chtěla zažít moment kdy si vytáhnu otázku a s naprostým klidem jsem bez přípravy schopná mluvit souvislý text.
Odešla jsem jako Král, ale málo kdo viděl, že jako poražený Král. Slavnostním předáním vysvědčení se do mého srdce zabodla dýka. taková se kterou jde žít, ale už ji nikdo nevyndá. Nezáleží mi na papíru. Kdyby shořel, dá se vystavit nový. Kdybych ho neměla, mohla bych žít i bez něj, ale veterina mi dala věci bez kterých bych žít ani nechtěla.

Tak to jsmde my, maličtí lidičkové, jejihž tváře by vám stejně nic neříkali, ale pro nás je každý jednotlivec důležitý.

*Nemyslím tím, že když nastane problém, vzpomenu si na knížku a lámu své vědomí :D Spíš jsem si za život vybudovala takový postoj k lidem.
Na závěr už pochybuji, že se někdo vůbec prokousal tímto článkem. Je odpudivě dlouhý a možná i dost zmatený. Popsat čtyři roky nabité úžasnou energií a zážitky je těžší, než jsem si myslela. Přeji všem, ať si ve škole najdou něco, co je bude bavit, naplňovat a ať do školy nevstávají otrávení. Studium si jde i užít.
Mějte hezké prázdninky :3
JiYeon

Tipy pro péči o paruku

7. července 2017 v 21:35 | Ji |  Anime
Ahoj. Rozhodla jsem se napsat článek o parukách. Jelikož paruka patří k téměř každému cosplayi a správná paruka může zajistit velkou část úspěchu.

Nákup
Já osobně paruky kupuji přes e-bay, klasika. Jsou levné, snadné porovnání, vyhledávání, obvykle doprava zdarma. Co se týče dopravy, tak to taky podle toho vypadá. Na dodání si počkáte klidně tři i více týdnů. Často vám píšou popletené e-maily, nedá se sledovat zásilka a tak ani nevíte kde váš balíček létá/plave. Zatím mi ale vše dorazilo a vždy v naprostém pořádku. Nevím jak vy, ale mně třeba těší ty čínské nápisy na balíčku :D

Většina paruk je vyráběna s ofinou univerzální délky, která vlastně původně sahá až pod bradu. Tu si později upravíte dle libosti. Nedůležitější bude určitě délka a barva paruky. Délka je obvykle uváděna v popisu a u barvy je dobré projít několik produktů, porovnat fotografie. Většina cosplay paruk se prodává v různých barvách a tak je taky dobré mrknout jak vypadají ostatní barvy u stejné paruky, aby jste měli co největší jistotu, že dostanete co jste si přáli. Některé paruky (zvláště lolita) bývají předem natočené do krásných vln. Natočit se ale dají i rovné paruky. Potom je taky důležité, jestli je materiál odolný vůči teplu. Samozřejmě, že ten odolný je praktičtější z hlediska stylingu a další péče.


Stojan na paruku
První co budete potřebovat je stojan na paruku. Koupit ho můžete kde tu, ale jsme chudí studenti a já si ho dokázala vyrobit zadarmo.
Jednoduše jsem vzala dřevěnou tyč, starý plášť a pevnou izolepu. Použít můžete třeba i polystyrenovou hlavu, která se dá koupit v květinářství. Stačí smuchlat hadru do tvaru koule, oblepit izolepou a pevně přilepit k tyči. Aby tyč stála, přivažte ji na dvou místech k židli a je hotovo :) Dá se zatlačit do země na zahradě, kde paruka rychleji schne. Paruka se k "stojanu" připevní špendlíčkama a pak aspoň nepadá při česání.


Mytí paruky
Než paruku začnete česat je vhodné ji řádně umýt. Obzvlášť je-li od laku, gelu, nebo jiných prostředků. Paruku ponořte do kýblu s vlažnou vodou a přidejte trochu aviváže, ta zjemňuje vlákna a kromě toho krásně voní. Párkrát ji ponořte a nadzvedněte. Snažte se ji zbytečně nepocuchat. Česání je po umytí snadnější. Oschnout paruku dejte na stojan a pod ni dejte nějaký lavor ať nemáte v domě potopu :D Pokud je paruka plná gelu je možné ji omýt běžným šampónem.

Výsledek obrázku pro aviváž


Česání paruky
Na česání se originálně používají speciální hřebeny. Postačí ale úplně obyčejný plastový hřeben s řídkými zuby. Já sama používám i klasický kartáč s ohebnými zoubky. Pro snadnější rozčesávání používám koňský kondicionér, nebo olejový sprej. Takový ten "tajný hack" cosplayerů je silikonový sprej určený na auta. Koupíte ho v obchodech typu barvy-laky a vyjde vás do 100 kč. Se silikonovým sprejem musíte zvlášť opatrně, nepřehánět jinak bude paruka vypadat jak mastné vlasy. Perfektně ale omezuje cuchání. Sprejujeme a češeme od spodu a velmi jemně. Pro mně nejlepší pomocník je žehlička na vlasy, která má zoubky na rozčesávání. Rozčešu hřebenem několik centimetrů od spodu a použiju žehličku, která vlákna narovná a takhle postupuju po 10 cm nahoru. Neskutečně to ulehčí práci. Opatrně na paruky, které nejsou odolné vůči teplu. Ty se můžou žehlit jen velmi nízkými teplotami a je vždy lepší vyzkoušet malý pramínek. Česání dlouhých hustých paruk může zabrat 2 i více hodin, tak se obrňte nervy a pusťte si k tomu nějaké hezké oddechové anime ;)
Na konci česání je semtam vhodné zastřihnout pár milimetrů ty nejpokřivenější konečky.
Výsledek obrázku pro hřeben na paruku
Zastřihování ofiny
Rozhodující je správná délka a tvar. Najděte si obrázek vašeho charakteru a taky čas, ať pracujete v klidu do detailů. Rozdělte ofinu od ostatních "vlasů" pomocí sponek, nebo pinetek. Pořádně pročešte ofinu a pusťe se do stříhání. Použijte ostré nejlépe kadeřnické nůžky. Doporučuji zkracovat postupně vždy o několik centimetrů, protože když uděláte chybu, už to nepůjde zpravit. Během stříhání průběžně pročesávejte, až dosáhnete kýženého výsledku.


Přeji hodně štěstí s parukama a ať vám s cosplayema vydrží nervy :))
JiYeon♥

Tauferova střední odborná škola veterinární

8. června 2017 v 21:11 | Ji |  Life stories
Ahojky. V Neděli jsem návštěvou přenádherného kroměřížského zámku uzavřela nejkrásnější kapitolu mého mládí. Převzala jsem si maturitní vysvědčení a rozloučila se s naší milovanou veterinou. Chtěla bych vám proto přiblížit život na veterině z mého pohledu a případně budu potěšena, když někoho z vás rovnou motivuji ke studiu na této kouzelné škole.

Nejprve představení naší školičky:
Koperníkova 1429, 767 01 Kroměříž
Veřejná střední odborná škola, zřizovatel Zlínský kraj
poskytuje 4leté denní studium v oboru veterinářství
škola má vlastní iternát, jídelnu
při škole funguje kosmetický salón pro psy i středisko hiporehabilitace
škola pořádá mnoho odborných kurzů/seminářů
oficiální veb: vetkm.cz

Pro koho je studium určené?
Pro všechny absolventy ZŠ, kteří jsou zvědaví, rádi se učí, milují zvířata, chtějí vědět jak funguje život a mají jasné cíle.

Jaké je uplatnění po škole?
Uprímně-dostává mně tahle otázka. Všichni to chtějí vědět a nikdo na to nedokáže odpovědět. Jde jen o to jak se uplatnit chcete. Každopádně >90% absolventů TSOŠV se hlásí a je přijato na vysoké školy ať už veterina, zemědělství, nebo cokoliv jiného (třeba Korejština pro hospodářskou praxi ;)) Myslím, že mentální úroveň žáků na kroměřížské veterině je dostatečně vysoká na to, aby si poradili se vším co si umanou. Pokud jde o práci-cokoliv v zemědělské výrobě (ošetřovatelé, stájníci, dojičky) není to sice zlatý důl, ale rozhodně lepší dělat "podřadnou práci" u zvířat, než "podřadnou práci" u pásu. Běžně nabírají na místa zootechniků, laborantů/tek, veterinárních techniků (jatka). A pro ty, kteří neseženou práci v oboru je tady stále Kaufland, kde jistě ocení chytrou hlavu do týmu.

Co se na škole vyučuje?
Předměty, které se zde učí se dají rozdělit do dvou kategorií. Všeobecné a odborné. U těch všeobecných se jedná o životně nutné předměty jako je český jazyk, cizí jazyk (převážně AJ), matematika, ekonomika, právo, biologie, chemie, filozofií nabité společenské vědy a některé další předměty. U odborných předmětů se hned v prváku seznámíte s anatomií a fyziologií, latinou, nechybí ani praxe-statky, exkurze, útulek Čápka, chmel, masna... V druháku přicházejí mnohem zajímavější předměty např. Mikrobiologie a parazitologie, patologie, chov exotických zvířat, chov hospodářských zvířat, moje oblíbená hygiena a technologie potravin. Do třeťáků se zde nalívá chirurgie, biochemie, nemoci zvířat, farmakologie, laboratorní techniky. Ve třetím ročníku žáci také podstupují krušné chvíle v autoškole. No a čtvrťácký top tvoří výživa a dietetika zvířat, asanace a reprodukce zvířat-okouzlující předmět, který zúčtuje předešlou snahu.
Kromě klasických praxí máme během týdne jeden den cvičení, což je vlastně praktická výuka odborných předmětů. Ve cvičení jsme rozděleni na skupinky po 10 a provádíme různá vyšetření, pokusy, ukazujeme si nástroje, pomůcky a postupy při práci. Například zde vyšetřujeme krev, provádíme zkoušky potravin (mléko, maso, vejce), učíme se základy šití...
Pro ty největší nadšence se vždy naskytuje příležitost kurzů zaměřených hlavně na fyzioterapii, hiporehabilitaci, kosmetiku zvířat, inseminační kurz, myslivecký kroužek čtvrťáci mají možnost chodit na semináře. Mnoho užitečného můžete získat i na zahraničních pobytech. Já osobně jsem byla v Polsku a na tuto dokonalou praxi nikdy nezapomenu.
Je toho mnoho co se na Tauferovce naučíte a to nejen z úst kantorů, ale hlavně od spolužáků. Naučit se pomoct, poradit druhému a pracovat v týmu to je cenná zkušenost.

Gympl vs. Veterina?
Mnozí zastávají názor, že gymnázium je nejlepší příprava na vysokou veterinu. Já rozhodně musím oponovat. Pravda je, že gympláci jsou chodící bifle, na příjmací zkoušky se připravují mnoho měsíců, ne-li let, zatímco studentíci veteriny válí sudy na Barbořině. A tímto pádem mají rozhodně větší šanci uspět při příjmacím řízení, než průměrný student SOŠ. Jsou to ale dost často stále neotrkaní mládenci, kteří prd ví o čem asi veterina je. Je velká pravděpodobnost, že si brzy nabijí nos. Za čtyři roky strávené mezi veterináři mnozí z našeho ročníku zhodnotili, že dále veterinu dělat nechtějí. Z původních 32 dětí se na vysokou veterinu nakonec hlásí 4 lidé. Tito vytrvalci ví kde je jejich místo a jsou skálopevně rozhodnutí si jej obhájit. Takoví se z pitvy, jatek, hnoje nesesypou, protože dávno ví, že veterina není čistá prácička a určitě nebudou lakovat kravičkám nehtíčky. Navíc odborně připravení studenti po přijetí na vysokou mají pevný základ pod nohama a nemusí propadat panice, protože mnohé již znají. Pokud člověk ví jistě, že chce být MVDr., tak bude MVDr. a to i ze střední školy. Místo mnoha let protrápených u učebnic dějepisu a fyziky se může věnovat nemocem zvířat, chovu a užitečným předmětům.

Co je třeba vědět pro příjmací zkoušky?
Veterina je přes všechny nelehkosti velmi oblíbená škola. Proto je třeba počítat s poměrně náročnýma příjmačkama. Nevěšejte hlavu. Stačí se bděle připravovat v rámci výuky na ZŠ. Když si budete vědomi laťky, která je někde vysoko nad vaší hlavou, budete schopni využít svůj potenciál naplno.

Zvířata
Že jsme ti "zvěrolékaři", tak máme taky své mazlíčky. Asi všichni toužíme po tom sdílet svůj život s chlupatými i méně osrstěnými tvory. Proto jsou ve škole zřízena terária, kde můžeme přes týden umístit své drobné hlodavce i plazy. Na víkendy si děcka zvířátka obvykle odváží. Není vyjímkou, že se zvířátko nečekaně vynoří v půli vyučovací hodiny zpod lavice (ale to pššt :D). Celková tolerance ke zvířatům je na naší škole pochopitelně vysoká. Kromě potanů, králíků a jiných drobků chováme ve škole i větší exempláře- ovce, kozy. krávy, koně kolem kterých se točí hipokroužek a bylo-li libo pomazlit slepici, není problém.

Akce
Student je od pondělí do pátku, mnohdy i o víkendu těžce pracovně vytížen. Je fyziologické, že si chce semtam odpočinout, pobavit se. Proto studenti organizují několik akcí v průběh roku. Jako pravidelné bečky, posezení na Barbořině, nebo mnohem větší akce. Nejdůležitější a nezapomenutelné je rozhodně pasování prváků kdy prváci plní různé vtipné úkoly. Hlavním cílem pasování je seznámit se s nováčky a začlenit je mezi starší ročníky. O párty není nouze ať jsou velikonoce, vánoce. Čtvrťáci mají stuškovací večírek, maturitní včírek. Nějaká zábava se vždy najde.
Domov mládeže pořádá také mnoho spoortovních i kulturních akcí.

Kroměříž
Asi netřeba přibližovat. Je to město, které stojí za to projít tam a zpět každý den. Prošla jsem Kroměříž více než tisíckrát (opravdu) ale pokaždé hrdě procházím nádherné ulice.
Když je zrovna jarní počasí, člověk ocení trochu energie po dlouhé zimě. Jen tak se rozvalit v podzámecké zahradě a dýchat chladný vzdruch, to je to co potřebuje každý milovník přírody.
Nejednou jsem si ráno přivstala, abych šla brouzdat uličkami, či pozorovat zvířítka v zahradě.

Jedna rodina
Veterina je tak jedinečná, protože nikdy nekončí. Ať je vám 20, nebo 70 vždy jste absolventem této úžasné školy. Je běžné, že si absolventi pomáhají-najít práci, při svých zájmech, koníčcích, poradí si pomůžou. To kouzlo, které nás všechny spojuje jsou určitě zvířata. Protože ta člověka nikdy nenudí. Když jsem měla pochybnosti, problém, otázku, vždy bylo na koho se obrátit a to taky vždy bude, protože lidi z mé třídy jsou odborníci na psy, na koně, na zvířata!
Tak třeba si jednou zazpíváme "POD BARBOŘINOU SETKAL JSEM SE S VETERINOU" spolu.

Dobrou noc přeje JiYeon :))
Zítra dáme pokračování.
Objeví-li se v komentářích jakýkoliv dotaz, tak aktualizuji článek a doplním odpověď na tento dotaz.

Kam dál